Smrt vysněné milenky – Kolektiv autorů

Smrt vysněné milenky – Kolektiv autorů

Láska ze suterénu

„Panebože, táto, brzdi!” vyjekla Magdalena Vlčková vyděšeně.

Dalibor Vlček, její manžel, šoférující stříbřitého rodinného miláčka značky Škoda Octavia, zuřivě zaklel: „Krucinál! Himl hergot!“

Pohledem se vpíjel do mužské postavy, vrávorající a motající se při okraji vozovky na rušné třídě v centru Javorné, která se rychle přibližovala. Rychleji, než by si byli Dalibor a Magdalena Vlčkovi přáli.

Řidič sešlápl brzdový pedál až docela dolů k podlaze škodovky. Víc už to nešlo. Octavia se stříbřitou metalízou sebou na vlhkém, předchozím deštěm zkropeném asfaltu smýkla a roztančila se jako jankovitý mladičký hřebeček.

Navlas v té chvíli vešel chlap v ošuntělém oblečení a starých botách pamatujících snad ještě prezidentování Antonína Zápotockého do silnice. Přesně do dráhy octavie.

Magdalena Vlčková pochopila, že náraz je neodvratný. Než si zoufale zakryla dlaněmi obě oči, ještě zakvílela: „Kristepa-ne…“

Její muž naposledy zakroutil volantem v marné snaze vyhnout se postavě, která se mu doslova vmotala před masku vozu. „Uhni, ty idiote!“ zařval Dalibor Vlček, i když věděl, že ho muž, na něhož se octavia řítila, stejně neslyší. A hlavně – že neuhne.

Centrum Javorné zpozornělo. Ohlušující kvílení brzd a pneumatik na mokré vozovce přinutilo chodce uprostřed města otočit hlavy ke čtyřproudové silnici protínající Javornou od severu na jih a oddělující od sebe starou, historickou část a novou zástavbu.

Náraz nakonec nebyl tak strašlivý, jak se Daliborovi a Magdaleně původně zdálo.

Octavia chasníka porazila a odhodila, leč nezabila.

Na silnici nepochybně neměl co dělat, neboť sotva sto metrů odtud, přímo u obchodního centra, se nacházel nedávno zbudovaný podchod, jehož smyslem a účelem bylo zabránit právě takovým kritickým situacím, v jaké se manželé Vlčkovi a neznámý chlap v ošuntělém oblečení a křápech z padesátých let nečekaně ocitli.

„Co je vám, člověče?” vyjekl Dalibor Vlček, když zapnul nouzovou signalizaci a vyběhl od volantu na silnici, směrem k muži, který se pokoušel z pozice vleže zaujmout pozici v sedu.

Moc mu to nešlo. „Co vás bolí?“ hučel do něj Vlček.

„Eee… Ehm, jééé… Auvajs..blekotal sražený viník dopravní nehody.

„Táto, ten člověk je namol,“ chytila se Magdalena Vlčková manželova lokte. Její nos neomylně rozeznal v dechu toho na asfaltu alkoholové výpary.

„Jasně, mladá paní, je na šrot,“ ozval se jakýsi muž, jenž sem narychlo přispěchal, přilákán kvílením brzd a následným nárazem. „On poslední dobou vůbec hrozně chlastá,“ dodal, čímž dal zřetelně najevo, že muže válejícího se na asfaltu osobně zná.

„Kdo to je?“ zeptal se Dalibor Vlček.

„Nějakej Jarda Dupal. Kořala a pobuda,” opáčil tázaný.

„Vy jste to viděl, že? Viděl jste, jak nám vběhl… Co vběhl, on nám skoro upadl z krajnice pod auťák! Dosvědčíte nám to, viďte?“ pravila paní Magdalena skoro hystericky.

Její muž měl zřejmě pevnější nervy. „Hele, Magdi, to až potom, jo? Teď sáhni do kabelky, vytáhni mobil a zavolej záchranku. A taky policajty. Víš přece, že ten můj křáp je už zase vybitej…“

„Pane Dupale, já jsem kapitán Petr Soukup. Od kriminálky. Rád bych si s vámi promluvil.”

Jaroslav Dupal šlehl po příchozím nepřátelským pohledem. To bylo to jediné, na co se zmohl, leže v péči javorenských ortopedů na nemocničním lůžku s pravou nohou zasádrovanou od kyčle až k palci a zavěšenou na kladce.

„Co chcete? Já se na nic nepamatuju. Měl jsem opici, kapánek jsem se vožral a prej do mě narazil nějakej auťák. Lidi dneska jezdí jako šílenci,” odvětil Dupal zlostně.

„No… Kolegové z dopravky mi řekli, že pan Vlček, tedy řidič kterému jste vešel do cesty, nejel rychleji než sedmdesátkou A sedmdesátka je na čtyřproudovce u obchodního centra povolená,” zavrtěl kapitán Soukup hlavou. „Ale kvůli tojnu tady nejsem příčinu dopravní nehody šetří dopravka. Mě zajímá jiná věc. Váš nůž!“

Lékař Záchranné služby totiž nalezl v kapse ošuntělého haca-fraku, který měl Jaroslav Dupal v okamžiku střetu se Škodoi Octavií na sobě, ostře nabroušený kuchyňský nůž. To by samc

o sobě nic neznamenalo, kdyby… Kdyby na tom noži nebyl) patrné stopy krve.

Kriminálku dost zajímalo, jestliže je ta krev zvířecí. Pokud b> byla, přestala by tato okolnost hrát jakoukoli roli. Jenže z biologické laboratoře Kriminalistického ústavu přišla rychle odpověď, jei mezi detektivy vyvolala horečnou aktivitu. Krev nebyla zvířecí nýbrž lidská.

„A co je s mým nožem?” zavrčel Jaroslav Dupal zlobně „A vůbec, jděte pryč, mám bolesti v tý zatracený noze…“

„Mluvil jsem osobně přímo s panem primářem. A ten mi tohle posezení u vašeho lůžka povolil. Nejste prý na tom zase tak zle Jen zlomená stehenní kost. Mohl jste už být v pánu…

Ten tarr nahoře prý drží opilcům palce,” řekl kapitán a výmluvně ukáza: směrem ke stropu nemocničního pokoje.

„Zatraceně,” odfrkl si Dupal. „Tak co má teda jako bejt s tírr nožem?”

„Když ho lékař od záchranky předal našim dopravákům. byly na něm jasně patrné stopy krve. Lidské krve, pane Dupale. Cc mi k tomu řeknete?” zeptal se kriminalista.

„Nevím. Měl jsem ji jak prase cvičky, vůbec na nic se nepamatuju,” zahučel Dupal temně.

„Takže mi nepovíte, čí ta krev byla? A jak a kde se dostala na čepel vašeho nože?”

„Fakt nevím. A ta noha mě vážně bolí…” sykl muž na lůžku.

„lnu, jak myslíte,” poškrábal se detektiv ve vlasech, vstal ze židle a zamířil ke dveřím. „My dva se ještě uvidíme. Až vás ta noha přestane bolet. A třeba si pak na leccos vzpomenete,”

dodal suše a vzal za kliku.

Jestliže nález zakrváceného nože v kapse kabátu Jaroslava Dupala vyvolal na kriminálce v Javorné horečnou aktivitu, pak telefonát z Čechovy ulice na tísňovou linku 158 uvedl celou mord-partu do stavu maximální pohotovosti.

Tři dny po nehodě, kdy se namol opilý Jaroslav Dupal na hlavní třídě v centru města přimotal před octavii řízenou Daliborem Vlčkem, přijal službu konající policista na operačním středisku jeden z desítek telefonních hovorů, které během šichty vyřizoval.

Nebyl to žádný hloupý žertík, ani oznámení o špatně zaparkovaném vozidle, bránícím jinému automobilu ve výjezdu. Nebyla to hospodská rvačka, nebyly to klíče zabouchnuté uvnitř bytu, nebylo to přepadení v parku, bankovní loupež, ani krádež v obchodě.

„Haló, policie? Tady je doktor Jiří Holan, Čechova osmdesát dva. Asi byste sem měli přijet,”

ozval se ve sluchátku roztřesený mužský hlas. O svém majiteli prozrazoval, že půjde o dost starého pána.

„Proč myslíte, pane Holane?” odpověděl policista u aparátu otázkou.

„K mrtvole přece policie vždycky jezdí, nebo ne?” ujišťoval se doktor Jiří Holan.

„A v Čechově ulici číslo popisné osmdesát dva se nachází nějaká mrtvola?” zbystřil operátor pozornost.

„Nachází. Ve sklepě. Je to mrtvá žena,” upřesnil Holan.

„Říkal jste doktor Jiří Holan, pane? Jak víte, že ta žena je mrtvá? Jste lékař?”

„Jsem klasický filolog. Mými obory jsou latina a řečtina. Vyučoval jsem je na univerzitě.

Nyní jsem již v penzi,” odtušil doktor Holan.

„Jak tedy víte, že ta žena ve sklepě je skutečně po smrti?”

Doktor Holan se zřejmě urazil: „Na to snad nemusím mít titul doktora medicíny! Na to mi stačí oči a uši. Když vidím, že se nehýbe, když neslyším její srdce ani dech a když leží v kaluži zaschlé krve, je mi všechno jasné, pane.“

Doktor Jiří Holan měl bohužel pravdu. Zena, kterou nalezl ve sklepě, kam si zašel pro zahradnické náčiní, aby se trochu porýpal v záhonku za domem, byla skutečně mrtvá.

Pro kriminalisty, kteří do Čechovy ulice číslo popisné 82 záhy po telefonátu doktora klasické filologie Jiřího Holana kvapně dorazili, nebylo velkým problémem zjistit totožnost nebohé, kterou na onen svět kdosi poslal nepochybně bodnutím ostrým předmětem do hrudníku.

Ve sklepě domu na okraji Javorné dodýchala Drahuše Jarchovská, což policisté vyčetli z dokladů, které našli v kapse její bundy, a podle patologů se to stalo nedlouho předtím, co namol opilého Jaroslava Dupala srazila na hlavní třídě Škoda Octavia řízená Daliborem Vlčkem.

Biologická laboratoř Kriminalistického ústavu pracovala rychle, spolehlivě a neomylně.

Odebrané vzorky DNA daly javorenským detektivům jasnou odpověď.

A tak mohl kapitán Petr Soukup vyrazit znovu na ortopedii do javorenské nemocnice a podruhé vyhledat Jaroslava Dupala. Tentokrát už tam ovšem dorazil v jiné situaci, než den předtím.

„Pane Dupale,“ řekl hned na úvod kapitán stroze, „krev na noži, který kolegové od dopravky našli v kapse vašeho kabátu, patřila zcela nepochybně paní Drahuši Jarchovské…“

„No jo, Drahuna,“ zašklebil se Jaroslav Dupal. „Co je s ní? Taky by se za mnou mohla přijít podívat, když tu takhle ležím jako lazar,” dodal a hlučně se vysmrkal do papírového kapesníku, který vylovil zpod polštáře a který pak odhodil do krabice ležící vedle jeho lůžka.

Kapitán Soukup se nadechl, aby Dupalovi odpověděl pěkně od plic, ale na poslední chvíli se zarazil.

Co když ten člověk opravdu neví o její smrti? Co když byl skutečně natolik opilý, že mu alkohol zastřel smysly a paměť? A pak tu byla ještě jedna možnost – Dupal u sebe v okamžiku dopravní nehody zcela nepochybně měl nůž, na němž ulpěla krev nebohé Jarchovské. Avšak detektiv musel vzít v potaz i verzi, že ostrou čepel mohl pohroužit do její hrudi někdo jiný a vražedný nůž pak mohl namol opilému Dupalovi vstrčit do kapsy, aby od sebe odvrátil podezření a svedl policisty na falešnou stopu.

Deset vteřin si dal kapitán Soukup na rozmyšlenou. Až pak promluvil. „Pane Dupale, Drahuše Jarchovská je mrtvá. A to znamená, že sem za vámi bohužel už nikdy nepřijde/1

„Co – mrtvá… Jak – mrtvá?“ vyvalil Dupal na lůžku oči.

„Paní Jarchovskou někdo zavraždil. A to nožem, který kolegové dopraváci našli ve vašem kabátě, když jste se motal na vozovce… Chci říci, když jste měl dopravní nehodu, kvůli které jste se potom dostal sem, na ortopedii,” opravil se kapitán.

„To je dost blbej fór, nemyslíte? Vy tu na mě zkoušíte nějakou fintu, pane, ale na takový špeky já neskáču. Nejsem dnešní!“ zavrčel Dupal nerudně.

Kapitán v duchu horečně hodnotil situaci a chvíli tudíž mlčel, než znovu promluvil. Jeho slova pak zněla pádně a nesmlouvavě.

„Drahuše Jarchovská je skutečně po smrti, člověče. Vyšetřujeme vraždu, dost ošklivý mord, a hledáme vraha. Možná vám to ještě nedochází, ale pro mne jste podezřelým číslo jedna vy, Dupale!”

Teprve v té chvíli muži se zasádrovanou nohou definitivně došlo, že zřejmě nepůjde o policejní pastičku, o lstivě nastraženou smyčku, do níž se měl on, Dupal, chytit. Pochopil, že kriminalista mluví pravdu, že Drahuna Jarchovská opravdu zemřela. A že on sám bude s největší pravděpodobností obviněn ze spáchání vraždy.

„Kde jste ji našli?1’ zachrčel temně a oběma dlaněmi si sevřel náhle třeštící hlavu.

„Nenašli jsme ji my, ale jistý pán, který bydlí v domě na předměstí. Čechova ulice, číslo popisné osmdesát dva. Tělo paní Jarchovské leželo v suterénu, přesněji řečeno ve sklepě, uprostřed kaluže zaschlé krve. Ten pán si šel do sklepa pro zahradnické náčiní… Zavolal nás.“

Dupal vyvalil oči a nasucho polkl. Najednou se mu v hlavě začalo rozsvěcet. Čechova osmdesát dva, ta ulice, ten dům na předměstí…

Toho dne se opil skoro do němoty, ale teď se mu z mlhy vynořily útržky vzpomínek na to, co bylo.

Drahuši Jarchovskou potkal docela náhodou, neviděl ji víc než týden, možná čtrnáct dní.

Vlastně se nevídali skoro vůbec poté, co se rozešli. Přesněji, poté, co ho Drahuna vypakovala ze své garsonky.

Vypadl od ní tenkrát jako cukrář.

„Jsi rajda, chrápeš s jinejma! Za prachy. Nebo za polívku a pivo. Kolik jsi jen měla keců, že toho necháš, že budeme žít jeden pro druhýho?“ zuřil.

Vzdorovitě pokrčila rameny, do umaštěné tašky mu sbalila pár hadrů, trenýrky, seprané košile, spodky, víc toho neměl, a vystrčila ho před dveře na chodbu. „Do svýho života si kecat nenechám. Ani od tebe ne! A urážet mě nebudeš. Nejsem o nic horší než ty. A že mám ráda mužský? Jo, mám. Ráda se pobavím, něco si užiju. Jenže z tebe mám kulový. Ty se tak umíš namazat a pak hloupě žvanit. Jdi a už se sem nikdy nevracej! Rozumíš? Nikdy!” křikla a zabouchla mu před nosem.

Měl na ni v té chvíli hrozný vztek. Věděl, že Drahuna nepatří jen jemu, že se schází a že spí i s jinými muži, a nemohl, nedokázal to překousnout.

„Vlez mi na záda, ty děvko. Mrcho proradná! Chcípni!” zařval na chodbě baráku, kde u ní nějakých pár pátků bydlel, až ho rozbolelo kdesi uvnitř v hrdle. A taky kolem srdce.

To byl konec. Konec jejich milostného vztahu. A Dupal pochopil, že ať se stane cokoli, už to mezi ním a Drahuši nikdy nebude takové, jak dosud.

Jenže co měl dělat, co si měl počít, když mu mozek obluzo-vala promile vypitého alkoholu a duši mu rozdíral ostrý osten žárlivosti?

Vydal se z ulice, kde to už dobře znal a kde si myslel, že je už konečně doma, zase na nádraží. Mezi starou partu bezdomovců, houmelesáků, jak se jim v Javorné běžně říkalo.

Na nic se ho nevyptávali, nic nechtěli vědět. Nikdo s ním nic nerozebíral.

Jaroslav Dupal zase uléhal na starou známou lavičku v rohu nádražní dvorany, odkud ho každou druhou či třetí noc, stejně jako jeho parťáky, vyháněli nesmlouvaví a až zbytečně horliví strážníci městské policie.

Jaroslav Dupal ležel mlčky na nemocničním lůžku a najednou mu před očima vyvstal i další obraz, další vzpomínka.

Docela náhodou potkal Drahunu v nádražním bistru, kde ucu-cával zteplalé pivo.

„Čauky, Járo,“ oslovila ho nečekaně. Nebýt toho, možná by si jí ani nevšiml.

„No nekecej, co ty tady?” vyloudil na zarostlé, neholené tváři náznak úsměvu.

„Dala bych si frťana,“ upřesnila důvod svého příchodu.

„Zvu tě, mám nějaký love, něco jsem prodal,“ sykl neurčitě. „Rumajzlíka?” ujišťoval se.

„Jasná zpráva, Járo!“ kývla hlavou.

Najednou docela jistě věděl, že mu Drahuna chybí. Zeji pořád má tam někde uvnitř, kde tluče srdeční sval. A vůbec tomu tak nebylo proto, že musel přespávat pár metrů odtud na sakramentsky tvrdé nádražní lavici.

„Hele, pojď se projít,” navrhl jí, když jaksepatří popili a když Dupal sáhl do kapsy a vylovil odtud hrst mincí, které vzápětí putovaly do kasírtašky výčepního za pultem. „Stejně si máme co povídat. Takovou dobu jsme se neviděli, nemluvili jsme spolu…”

Kráčeli městem až na jeho okraj, jen tak, bez cíle a bez předem daného směru. Šli, kam je nohy nesly. A na rohu Čechovy ulice mezi nimi znovu přeskočila jiskra.

„Chci tě…” řekl jí do ucha.

Zašimralo ji to, a taky potěšilo. „Já tebe taky,” kývla.

„Půjdeme k tobě, jo?”

Zavrtěla nesouhlasně hlavou. „Chci tě tady a teď. V týhle chvíli, Járo. Jestli ji propásneme, už se třeba taky nikdy nemusí vrátit…”

„Dobře, tak jo. Pojď,“ vzal ji za ruku a vedl ji do pootevřených dveří domu číslo 82. Zamířil rovnou ke schodům vedoucím do suterénu, ke sklepním kójím.

„Ale… Co když sem někdo pude?“ řekla a oba věděli, že tuhle otázku vyslovila jen proto, aby něco řekla.

„Kdo by chodil?“ zašeptal a jeho horké ruce zajely pod její sukni, aby nahmátly oblé boky a žádoucí klín.

Dlaněmi se opřela o chladivou stěnu, předklonila se. Opravdu ji chtěl a bylo to báječné milování, protože si to i ona přála.

Skoro by si oba přáli, aby okamžiky, kdy se jejich těla spojila, nikdy neskončily.

Po chvíli, kdy je nikdo nerušil a jak Dupal správně předpověděl, nikdo nepřišel, se oblékli. A v té chvíli zase Dupalovým nitrem docela nečekaně a záludně projel palčivý osten žárlivosti.

Asi i proto, že v jeho žilách nekolovala jen krev, ale i alkohol, který tu krev zpěnil.

„A stejně jsi děvka, Drahuno. Chodíš s jinejma, nasazuješ mi parohy. Jsem za blbce. Lidem jen pro smích!“

Zrudla a rysy jejího obličeje ztvrdly. „Hele, vo co ti jde? Já nejsem tvoje, já ti nepatřím!

Mezi náma to už skončilo. A že jsme si ted spolu kapánek užili, to nic neznamená. Slyšíš?

Vůbec nic to neznamená! Tak mi dej svátek a nekecej mi do života,” zasyčela a otočila se směrem ke schodům vedoucím ze sklepa nahoru ke vchodovým dveřím.

Jaroslav Dupal se na nemocničním lůžku neklidně zavrtěl, až rozhoupal kladku, na níž byla zavěšena jeho zasádrovaná noha. Najednou zase docela zřetelně viděl obrázek, který mu předtím chlast a karambol s octavií manželů Vlčkových v paměti docela překryly. Viděl sebe sama, jak tam dole, ve sklepě domu číslo 82 na kraji Čechovy ulice, sahá do kapsy. A v prstech pravé ruky znovu cítil dřevěnou rukojeť nože.

Chvíli ještě mlčel. Pak se zase hlučně vysmrkal do papírového kapesníku, který opět odhodil do krabice vedle postele. „Tak dobře, pane inspektore,” řekl pak tiše. „Měl jsem ten nůž s sebou. Vytáhl jsem ho z kapsy, abych Drahunu varoval. Abych jí pohrozil, ať nechá ty ostatní chlapy, co s nima chodila za prachy. Nechtěl jsem jí ublížit… Jenže vona byla taky v lihu. A vo ten nůž se se mnou začala přetahovat. Stáli jsme těsně u sebe, strkali jsme jeden do druhýho.

Rvala mě za tu ruku s nožem, chtěla mi ho vzít. Docela mě to bolelo. Dokonce jsem nůž na chvíli pustil a držela ho ona. Mohla udělat nějakou pitomost, tak jsem jí ho zase chtěl vzít…

Tahali jsme se… Nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou mě Drahuna pustila a svalila se na podlahu. Chrčela a tekla jí krev. A potom už ani nechrčela, ani se nehejbala… Nechtěl jsem, aby se to stalo. Nezabil jsem ji! To vona sama, nějak se na mě v tý strkačce přimáčkla a vo tu kudlu se píchla…“

„Poslyšte, Dupale,“ zamračil se kapitán Soukup, „to, co mi tu najednou vykládáte, se mi moc nezdá. Ale máte samozřejmě právo tohle tvrdit… Mimochodem, znáte nějakého advokáta? Budete ho odteď dost nutně potřebo vat… “

„Já ji fakt nezabil, pane inspektore,1’ rozbrečel se Dupal a rukama si rozmazával slzy po neholených tvářích. „Já ji měl rád. Jedinou na celým světě! I když chlastala a válela se s jinejma chlapama…“ zavyl a zabořil ubrečený obličej do nemocničního polštáře.

Zpráva z denního tisku

Krajský soud poslal na deset let za mříže padesátiletého Jaroslava Dupala z Javorné. V

loňském roce bodl ve sklepních prostorách domu v Cechově ulici číslo 82 po intimním styku svou důvěrnou známou Drahuši Jarchovskou do srdce nožem. Po činu propadl panice, opil se a na hlavní třídě v Javorné vběhl pod projíždějící osobní automobil. Soud obžalovanému neuvěřil, že se čepel nože ocitla v srdci ženy náhodou a bez jeho viny. Pro soud byly roz-hodující znalecké posudky soudních lékařů. Ty podle předsedy senátu dokazují, že bodná rána nemohla vzniknout při přetahování

o nůž, neboť byla vedena směrem proti tělu oběti, tedy v opačném směru, než kdyby jí chtěl obžalovaný nůž vzít. Byla rovněž zasazena s mnohem větší razancí, než kdyby k bodnutí došlo, jak tvrdí obžalovaný, pouhým omylem a nešťastnou náhodou. Obyčejně se lidé snaží náhodně poraněné osobě pomoci, zatímco Dupal ze sklepa utekl. Nebýt dopravní nehody, velmi pravděpodobně by policie nezajistila vražedný nástroj – nůž obžalovaného. Podle vyjádření znalců i vyslechnutých svědků z oboru psychologie a psychiatrie byla motivem vražedného útoku Dupala na Jarchovskou žárlivost, jež ho dovedla k mimořádně závažnému trestnému činu. Přitom podstatnou roli hrála i složitá životní situace, v níž se Dupal ocitl a z níž svou někdejší milenku vinil.

Při výměře výše trestu soud přihlédl ke skutečnosti, že obžalovaný dosud nebyl soudně trestán, a uložil mu trest na samé spodní hranici stanovené trestní sazby.

Dupal však trvá na tom, že není vrahem a že k usmrcení Jarchovské došlo nešťastnou náhodou. To také včera v jednací síni několikrát prohlásili jak obžalovaný, tak jeho advokát.

Ten proti rozsudku podal na místě odvolání, a tak definitivní verdikt vyřkne až Vrchní soud.

Jan Stach

Nebezpečné hry

Už projít tmavou chodbou v přízemí domu mu dělalo starost. Na ulici se Jáchym spíše vypotácel.

Paprsky sluníčka se mu bolestivě zapíchly do očí.

Mladík po chvíli do někoho narazil a hned mu bylo pořádně vyčiněno: „Co děláš, blbče?!“

Záhy se oslovený díval do tváře o dobrých patnáct centimetrů vyššího^čtyřicátníka. Na ostrou odpověď to rozhodně nebylo: „Promiňte, to dělá to sluníčko!”

Toho druhého ale taková odpověď neuspokojila ani trochu: „Povídej mi chvíli o tom! Táhne z tebe jako z pivního sudu. Jsi pořádně nalítej!”

„Včera se mi narodil kluk!” zkusil to Borovička.

A bylo po rozepři: „Tím jsi měl začít,” poplácal ho hromotluk po rameni. „To má hned našinec pochopení. Kamaráde, to já tenkrát vypadal ještě hůř!” Mladý otec se definitivně uklidnil: „Tak ještě jednou, promiň!”

Oba se rozešli jako dva chlapi, kteří mají pro své slabůstky pochopení.

Borovička došel na okraj chodníku. Měl štěstí, neobsazený taxík právě projížděl.

Začal na něj mávat jako zběsilý. Činil to tak vehementně, že dokonce ztratil rovnováhu a skoro přepadl do silnice.

Řidič zastavil na poslední chvíli. A výčitky začaly nanovo: „Chlape, co vás to, proboha, napadlo? Skoro jsem vás srazil!”

Zase přišla omluva: „Trochu jsem slavil.”

Taxikáři jsou zvyklí na všelijaké štamgasty: „Tak si sedněte a řekněte mi, kam vás mám odvézt!”

„Do porodnice přece! A zastavte mi někde, kde prodávají kytky!”

Také muž za volantem se definitivně rozzářil: „Tak to vám musím blahopřát, tatínku!”

„Je toho na mě opravdu hodně.“

,,Nic si z toho nedělejte. Až vám žena porodí potřetí, už to budete zvládat dobře. Znám to z vlastní zkušenosti!“

„Vy máte tři děti?“

„Kdepak, jenom tři holky.“ A mohli se smát dál.

Cesta jim ubíhala rychle…

Do Pelhřimova jel Jáchym Borovička proto, že tam chodil do základní školy a jeho bývalí spolužáci a sfjplužačky pořádají setkání po deseti letech. Ubytování bylo pro všechny, kteří se včas přihlásili, zajištěno.

Večer a noc probíhaly bujaře.

Jáchym se tam, mimo jiné, setkal se svou první láskou. Jmenovala se Maruška: „Ahoj, ráda tě vidím,“ usmívala se na něho.

„Nevěděl jsem, že tady taky budeš,“ získával čas. Tak nějak tušil, že by mohly nastat problémy…

Trochu se zarmoutila: „Snad mi nechceš naznačit, že ti tu překážím?! Copak jsem ti někdy něco provedla?11

Takhle to opravdu nemyslel: „Neblázni, nikdy jsme si přece neu-blížili!“ Na dotvrzení přátelství ji krátce pohladil po vlasech.

„Já tobě ano,“ připouští překvapivě Marie. „Pokud si dobře pamatuju, dala jsem ti tenkrát dole u rybníka kopačky!“

„Už to přebolelo.“

„Opravdu?”

„Byly jsme přece děti.“

Pak ji pozval na panáka. Srkali dobré pití, seděli na vysokých barových židličkách a dívali se jeden druhému do očí. Borovička byl zvědavější: „Povídej mi o sobě. O rodině, a tak…“

Nebyla to dobrá volba: „Nic příjemného nemám. Vdala jsem se, ale vydrželo nám to něco málo přes rok. On je voják, byl pořád pryč. Jediné pozitivní na tom všem je akorát to, že jsme neměli žádné děti.“

„Někdy to nevyjde,” plácl.

„Asi máš pravdu, ale když je ženské pětadvacet a žije sama, je přinejmenším podezřelá!”

Jáchymovi to příliš tragické nepřipadalo: „Nech těch pohřebních řečí. Jsi ženská k světu, v nejlepších letech, tak proč házet flintu do žita?“

Marie se zatím odpovědi vyhnula: „Jak jsi na tom ty?“

„Jsem ženatý, manželka se jmenuje Tereza a ve čtvrtek se nám narodil kluk. Dali jsme mu jméno Dominik.”

Všiml si toho, že jí tak trochu spadla brada, ale řešit to nehodlal…

V porodnici bylo takových „veselých” chlapíků jako Borovička více.

Buďme objektivní a alespoň Jáchymovi přiznejme, že měl nejhezčí kytici.

Ale znáte to, ženské nás mají dávno přečtené: „Vypadáš, jako kdyby tě alespoň týden někde věznili!”

„Ukaž mi kluka!” chtěl to zamluvit.

Usmála se: „Musíš si ještě chvíli počkat. Až se probudí, ozve se sám.”

„Trochu jsme včera slavili,” připouštěl po chvíli váhání dobrovolně tatínek.

„Opravdu jenom trochu?”

„Lásko, mám syna! Potomka rodu. Všimla sis, že je mi pětadvacet a už jsem splnil všechno, co by měl každej chlap udělat za celej život?” vychloubal se nehorázně Borovička.

„Jak to myslíš?”

„Říká se přece, že pořádnej chlap má postavit dům, zasadit strom a postarat se o narození syna!”

„Tohle samozřejmě znám,” připustila paní Tereza, „ale to se tebe přece netýká!”

Mezi oba mladé jako kdyby se postupně vkrádala nervozita.

„O čem to mluvíš? Já přece…“

Borovičková rázně svého manžela přerušila: „Syna máš, ale stromy, které jsi dosud zasadil, pomalu usychají a barák, který stavíš, je zatím neobyvatelný!”

„Potřebuju čas,” bránil se.

„Nechci být netrpělivá, ale mluvit jsi o tom začal ty,“ tak trochu se mu vysmívala.

Kdoví jak by to dopadlo, ale v té chvíli se malý Dominik rozbrečel.

Další chvíle nelze popsat jinak než jako pocit obrovského štěstí.

I

když takhle maličké děti, alespoň podle mého názoru, žádní velcí krasavci nejsou, nic takového čerstvým rodičům vykládat nemůžete: „Terezko, on je mi děsně podobnej!“

rozplýval se novopečený tatínek.

Dělala opět drahoty: „To přece nemůžeš myslet vážně?!“

„O čem to mluvíš?” byl zase Jáchym mimo.

„Dominik je přece krásné dítě, tak jak by mohl být podobný tobě? To nemá logiku!”

Zakryl jí ústa ústy a bylo fajn…

Když šel uprostřed následujícího týdne Jáchym Borovička asi půl hodiny po půlnoci spát, cloumaly s ním protichůdné pocity. Na jedné straně byl docela rád, že se s některými spolužáky mohl po deseti letech sejít, ale to vše tak trochu kazilo setkání a dialog s Marií. Měl pocit, že ona tam přijela jen a jenom kvůli němu, jenomže on jí neměl co nabídnout.

Ještě jednou si vše, co se ony dva dny odehrálo, znovu promítal v paměti…

Nakonec mu to přece dala sama najevo: „Moc jsem se na tebe těšila, ale asi jsem přišla s křížkem po funuse.”

To vše bylo na Jáchyma příliš: „Kopačky jsi tenkrát dala ty mně. Já už mám dnes svůj život.

Nechci někomu blízkému ublížit jenom proto, že se tobě v životě něco nepovedlo!”

Urazila se a najednou bylo po všem…

Při noční rozlučce sice bylo řečeno, že je pro všechny ještě objednaná snídaně, ale Jáchym na ni nečekal. Definitivně si uvědomil, že on se tam vracet nemusí.

Nasedl do auta, nastartoval, pustil si rádio hned poté, co si zapnul pásy, a vyrazil. Pocit, že udělal dobře, ho neopouštěl, ale samota mu poněkud vadila…

A potom přišla jeho další zkouška dospělosti.

Stála na samém okraji Pelhřimova.

Zamávala, ale vypadalo to nejistě, úzkostlivě.

Přesto zastavil: „Kam to bude?“ nevymýšlel kudrlinky.

„Chtěla bych jet do Jihlavy.1’

„Fajn, tak to budete mít bez přestupování.”

Poděkovala a sedla si vedle řidiče. Když si však povšimla jeho pohledu na své částečně nad kolena obnažené nohy, snažila se stáhnout krátkou sukni níž.

Mamě.

Borovičku to pobavilo.

Znervózněla ještě více: „Teď se mě určitě zeptáte, jestli se nebojím jezdit autostopem, viďte?”

Překvapivě zakroutil záporně hlavou: „Proč bych se ptal, když vidím, že se třesete jako osika?!”

„Vás se ale nebojím,” vyhrkla.

„Také nemáte proč. Pokud byste chtěla zastavit a vystoupit, stačí říci,” byl řidič vstřícný.

Chvíli bylo ticho.

Potom promluvila ona: „Nezlobte se, já dneska stopovala poprvé v životě,” přiznávala.

„Co vás k tomu přimělo?”

Sklopila hlavu a Jáchymovi se dokonce zdálo, že se zapýřila: „Nemám peníze na autobus.”

Nebylo proč se vyptávat dál, ale mladá žena sama pokračovala: „Přišla jsem o práci, nemám nikoho, kdo by mi pomohl.”

Jáchyma napadlo, že by mohl udělat dobrý skutek: „Co kdybych vás pozval na oběd?” nabídl známé neznámé.

Znovu sebou trhla: „Co za to budete chtít?”

„Ženská, neblázněte! Jsem ženatý a mám malého chlapečka!”

Poprvé se alespoň na malou chvíli pousmála: „Tak já bych s vámi na ten oběd šla. Poslední suchou housku jsem snědla předevčírem ráno.”

Borovička změnil téma: „Co budete dělat v Jihlavě?”

„Abych pravdu řekla, tak vlastně ani nevím,” přiznala Hele na, jak se mladá žena představila. „Prostě jsem někam musela odjet!“

Jedla opravdu s chutí a mladý muž měl pocit, že udělal dobrý skutek.

Nakonec se rozešli s tím, že jí dal číslo svého mobilního telefonu: „Kdybyste už opravdu nevěděla, kudy kam…“

S tím vším onu podivnou noc usínal, aniž by ještě tušil, že jej čeká mnohé, žel většinou nepříjemné překvapení…

Tereza s Dominikem se vrátili domů.

Museli se malému potomkovi v mnohém přizpůsobovat. Manželka měla logicky spoustu nových povinností, zatímco Jáchym chodil spíše po špičkách okolo.

Když asi za deset dnů zazvonil mobilní telefon, docela Borovičku v první chvíli možná změna potěšila: „Ahoj, tady Helena. Pamatuješ si ještě na mě?“

Jáchym se nejprve rozhlédl, a protože okolo nikdo nebyl, začal tokat: „Jasně, jak se máš?“

„Už je to o něco lepší. Bydlím u kamarádky, chodím na brigádu, myju v hospodě nádobí. Ale stýská se mi!“

„Po čem, prosím tě?“

„Ne po čem, ale po kom! Protože jsi fakt sympatickej chlap a pomohl jsi mi, když mi bylo nejhůře.11 „Taková sláva to zase nebyla.”

Měla jiné úmysly: „Nechceš se za mnou přijet podívat?11 „Vždyť ani nevím, kde jsi!“

„Vysadil jsi mě v Jihlavě, tak jsem tady.“

Chytil se okamžitě: „Tak mi řekni, kdy máš čas?“

„Pro tebe si ho udělám kdykoliv. Uteču i z brigády,“ překonávala se. „Záleží mi na tobě.“

Proč se tak nakonec stalo, neví možná Borovička dodnes, ale faktem zůstává, že do metropole Vysočiny vyrazil už následujícího dne.

Doma se vymluvil na práci přesčas.

Helena nasedla do jeho auta a začala ho líbat, jako kdyby měli týden před svatbou. V první chvíli chtěl Jáchym doopravdy protestovat, ale záhy podlehl…

„Miláčku, jeď někam za město, někam, kde budeme úplně sami,“ šeptala mu vášnivě do ucha.

Poslechl.

Na Terezu a Dominika si ani nevzpomněl…

Bylo to bláznivé, divoké i vášnivé, ale i bláhové.

Když o další dvě hodiny později seděli u večeře v pizzerii na periferii Jihlavy, cítil se ještě Borovička báječně: „Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že s tebou něco takového prožiju!”

„Přijedeš za mnou zase?“

„Určitě, ale musíš si uvědomit, že mám rodinu.”

Neřekla na to ani slovo, ale uvnitř ji to pořádně štvalo. Ty hajzle, chrápat se mnou, to ti nevadí, a teď si budeš hrát na moralistu?, šeptala si.

Borovička to pochopil jinak: „Jsem rád, že jsi rozumná ženská!”

Popíjela červené víno a usilovně přemýšlela.

Když se ta ušmudlaná obálka, na které pisatel opravoval název ulice a před odesláním ji zřejmě nosil alespoň týden po kapsách, dostala do rukou paní Terezy, byla z ní rozpačitá. Jak dokonce později přiznala, dokonce chvíli přemýšlela, zda ji nemá roztrhat: „Bylo mi od první chvíle jasné, že v tom dopise žádná dobrá zpráva být nemůže!”

Nebudeme se dohadovat, jak se to pozná, ale co poté mladá Borovičková četla, bylo málo uvěřitelné: „Slepičko kdákavá, tvůj starej je v posteli velkej drak! Nemám zájem, aby to s tebou praštilo hned napoprvé. Budu ti proto o všem vyprávět postupně. Kdybys tomu chtěla zabránit, tak stačí, když si sebereš toho parchanta a půjdeš mi z cesty. Já už si Jáchyma ohlídám!”

Paní Tereza seděla v kuchyni u stolu a byla hodně nešťastná. Už chtěla ten sprostý dopis spálit a zapomenout na něj. Ale současně si uvědomovala, že to první by asi zvládla, ale to druhé rozhodně ne!

Druhý den se šla poradit se svou maminkou: „Co mám dělat?”

„Vám to doma neklape?”

„Abych ti pravdu řekla, já ten pocit nemám. V posteli jsme si toho po porodu příliš neužili, ale to je přece normální!”

„Je každý večer doma?”

„Kromě pátku, to chodí hrát do hospody mariáš.”

„Opravdu tam je?” hrála si matka na komisařku Lescautovou.

„Přímo v hospodě jsem se neptala, ale podle toho, jak se chlapi mezi sebou baví, tak by museli lhát úplně všichni!”

„Tak to pusť z hlavy!”

„Myslíš?”

„Takhle nic nevyřešíš, ale naopak spoustu věcí můžeš pokazit.”

Tereza poslechla, stejně už neměla s kým jiným se poradit…

Za týden se ale objevila pošťačka na prahu bytu znovu: „Mám pro vás psaní.”

Nebylo tolik zmuchlané, ale rukopis byl stejný. Borovičková propadla panice. Obálku rozřízla až někdy okolo půlnoci: „Slepičko kdákavá, nehraj si na tvrďáka. Nemáš na to! Ale šanci ti ještě dám. Přímo na přirození, asi v polovině, má Jáchym pigmentovou skvrnku! Teď už mi věříš?”

Protože byl zrovna pátek, musela ještě Tereza na manžela čekat. Když konečně okolo půl jedné přišel a pochlubil se, že dneska večer vyhrál dvacet devět korun, podala mu oba dopisy.

Doprovodila to jízlivou poznámkou: „Štěstí ve hře, neštěstí v lásce!”

Jáchym četl, polykal naprázdno a postupně se mu zdálo, že se propadá do opravdového pekla!

Jeho manželka z toho žádnou radost neměla. Začala si uvědomovat, že na každém šprochu bývá pravdy trochu: „Co mi k tomu řekneš?”

„Mrtvolu Heleny Barvířové jsme objevili na okraji lesa Dolíček, asi dva kilometry za Jihlavou,” konstatuje major Vaněk. „Zena byla uškrcena. U sebe měla notýsek a v něm několik telefonních čísel. V červeném kroužku se třemi vykřičníky bylo jméno Jáchyma Borovičky!”

„Přiznal se?“

„Tak bych to neřekl, ale když jsme ho odváděli, neprotestoval.”

„Musel vám to všechno nějak vysvětlit?!”

„K tomu nedošlo. Sólo měla překvapivě jeho manželka Tereza!”

Paní Borovičková zadržela kriminalisty, kteří odváděli manžela, až na ulici: „On za její smrt zase tak úplně nemůže! Přiznal se mi, že s ní spal, udělal to jednou. Dal mi její telefon, abych si ověřila, že to vícekrát nebylo. Rozhodla jsem se, že se s ní setkám. Byla to kráva, vysmívala se mi do očí. Nevím, jestli je to pravda, ale tvrdila, že takhle má rozdělaný čtyři chlapy a všichni platí jako mourovatí!”

„Chtěla na vás peníze?”

„K tomu jsme se vůbec nedostaly. Chytla jsem do obou rukou větev, která tam náhodně ležela, a práskla jí jednu do hlavy! Když se sesunula na zem, tak jsem ji škrtila tak dlouho, dokud se hýbala! Chtěla jsem zachránit naše manželství. A vidíte, co teď bude s Dominikem!?”

František Uher

Všechno se koupit nedá

Všechno se koupit nedá. Třeba hezké počasí nebo skutečná láska.

Z oblohy padal drobný, hustý, pravidelný déšť. Inženýr Stojan stál za oknem a hleděl do polí. Nikoli bezdůvodně. Nezajímala ho příroda, zeleň, pole, nízká šedivá duchna oblohy. Jen holý kus terénu, z větší části zbavený ornice. Už nikdy tam neměla dozrát pšenice, rozkvést brambory nebo vyrůst kukuřice. Projekt větší dílny, Stojan říkal továrny, nepostrádal moderní atributy a strohou účelnost. Se zalíbením pohlédl na maketu, stojící na stolku, a znepokojeně na hodinky. Blížila se sedmá a na budoucím staveništi se ještě neukázala ani noha.

Vzápětí zahlomozil bagr. Těžký stroj se zvolna nasunul do prostoru, který měl Stojan na očích. Ovládal ho zkušený řidič, s bagrem svedl všechno, snad kromě zdolání některé himálajské osmitisícovky.

Objevilo se nákladní auto k odvozu zeminy. Také jeho řidiče inženýr Stojan znal. Věděl hodně i o jeho soukromí, měl blízko k jeho ženě. Tak blízko, že to začínalo vadit. Až to trochu děsilo. Někdy se tak lidské vztahy vyvíjejí. Skoro nebezpečně. Prvotní okouzlení vyprchá, paninka se změní v zátěž. Nebo naopak.

Pohyb obou mechanismů náhle ustal. Řidič náklaďáku vyskočil z kabiny, rozčileně šermoval rukama a vrhl se před bagr, donutil ho k zastavení. Za hromadou hlíny, viditelní jen od pasů nahoru, se nad něčím skláněli.

Stále padal drobný, hustý, pravidelný déšť, na tom se nic nezměnilo. Bagrista klusal zpátky, uvedl stroj do klidu, pracoval s mobilem. Když je všechno špatně, měl by přijít dobrý nápad, ale většinou se dostaví ještě horší. Proto nezazvonil telefon v policejní služebně, nýbrž v kapse inženýra Stojana. Až se polekal.

„Leží tady nějaká ženská,“ oznamoval bagrista.

Inženýr Stojan nabrousil hlas: „Mám ji snad jít zvednout?”

„S tím nastane potíž. Je zahrabaná a čouhají jen nohy. Kdyby je Kus nezahlédl, zahrabal bych ji nebo naložil.”

„Jak víte, že je to ženská?”

„Chlapi nechodí v lodičkách s jehlovými podpatky. Jednu nohu má bosou, na druhé zůstala bota. Zavolejte policajty, inženýre, tohle je vachrlatá věc!”

„Odkryjte jí obličej,” nabádal Stojan. „Třeba je to někdo místní.”

„To bych neradil,” okolkoval bagrista. „Policajti jsou na podobné zásahy hákliví. Nebudu si koledovat, musel bych mít z pekla kliku, abych nedostal. Sama se nezahrabala. Hlína je mokrá, sesout se nemohla. Snad se z toho vyklube mord, a to potom jdou všechny žerty stranou.”

A přerušil spojení. Bagrista. Stanul vedle řidiče náklaďáku.

„Člověče, takové boty…”

„Bota,” opravil ho bagrista.

„Romana má dvě takové do páru.”

„Neblbni, Kusi, co by tady dělala tvoje žena?”

„Někdy za mnou jezdila, to přece víš!”

„Copak v noci nebyla doma?”

„Právě,” nato Kus. „Nebyla.”

Přijel první policejní vůz, dva mladí nadstrážmistři z mrákovské policie. Všichni se navzájem znali, jen si pokynuli.

„Kdo ji našel?” otázal se nadstrážmistr Suk.

„Já,” hlesl Kus.

„Kdo volal?”

„Já.” Inženýr Stojan stanul vedle policistů v gumových holínkách, kabátu s vyhrnutým límcem a v klobouku se širokým okrajem. „Chlapi mě upozornili na podivný nález. Nechtělo se mi věřit.”

„Znáte ji?”

„Podle nohou od kolen?” reagoval inženýr pohnutě.

„Podle boty,” zkusil to nadstrážmistr chytřeji.

„Moje žena nosí nemlich stejně,” ozval se Kus. Váhavě, nejistě, ustrašeně, jako kdyby v něm hlodal zlý červík tušení.

„Ven s tím, neboj se,“ nabádal bagrista. „Jen to pověz!“

„Nepřišla v noci domů.”

„Ajajaj,” udělal dosud mlčící nadstrážmistr Tlapák. Stejně jako kolega věděl svoje, lidem ústa nezalepíš, ledacos se šuškalo i hlasitěji přepíralo. „Co se tady bude stavět?”

„Továrna,” pravil inženýr Stojan a cudně dodal: „Taková menší, na zahradní nábytek. Ten artikl stále frčí.”

„Večer tady neležela?” zavesloval Suk potřebným směrem.

„To si pište, že ne,” pronesl bagrista. „Končili jsme později, už se smrákalo, začínala padat voda.”

„Dalo se k hromadě dojet osobním autem?”

„Včera ano, než se rozpršelo. Zůstaly by tady otisky pneumatik.”

„A šlépěje,” doplnil inženýr Stojan. „Otisky bot.”

Uvědomili si marnost úvah, všechno kolem zakrývala voda, prostor byl jedno mělké čvachtavé jezero. Neboť stále padal úporný déšť. Později položil shodné otázky inspektor Čemus a dostával stejné odpovědi.

Ohradili prostor. Kupodivu se při loudalo i několik zvědavců, vybavených jako na expedici do tropického deště. Nebo na lov lososů. Drželi se v uctivé vzdálenosti.

„Hromská práce,” ulevil si kdosi.

Žádný div. Opatrně odstraňovali zeminu. Drny, kameny, nic velkého…

„Chlapi,” obrátil se Čemus k bagristovi a KUSOVÍ. „Nenapadlo vás, že žije? Proč jste ji nevytáhli? Neodhrabali?”

„Dal byste nám kapky,” ohradil se bagrista.

„Dal,” uznal inspektor. „Ale kdyby ještě žila…”

„Měla nohu jako led,” odpověděl bagrista.

„A nepřišla v noci domů,” dodal Kus.

„O kom to mluvíte?”

Bagrista ukázal pohledem na Kuse. „O jeho ženě. Nosila stejné lodičky. Občas za námi přijela na pracoviště.”

„Jak víte…” Čemus se odmlčel, došlo mu, že nezačal správně.

„Jednak jsem ji znal, jednak to povídal Kus.“

Dokončili odkrývání těla. Žena kolem třiceti. V očních důlcích hlína. Béžový kostým, modrá halenka. Oblečení vyhlíželo žalostně, ale patrně bylo spíš sváteční. Ukazovala na to lodička.

Možná chtěla na někoho udělat dojem. Než jí nešetrné ruce utáhly kolem krku šátek.

„Do kýblu,“ ulevil si bagrista.

Kus udělal krok, druhý… Vydal podivný zvuk a padl do bláta jak dlouhý, tak hubený.

„Kusová,” potvrdil bagrista ženinu totožnost. „Romana Kusová. Dělala ve škrobárně, ale teď byla na podpoře. Někdy se stavovala, když jsme dělali poblíž Kejřova.“

Policisté pomohli Kusovi na nohy, žádné nadšení neprojevovali, zvedali chlapa zabláceného od obličeje k botám, inspektor Čemus se zaměřil na inženýra Stojana. „Vy jste ji znal také?“

„Dokonce jsem ji… kdy to bylo… v pondělí, ano, v pondělí, potkal ve městě. Kdysi jsem také pracoval ve škrobárně.”

„Jak se sem dostala?” zablekotal Kus, rozmazával si po obličeji špínu.

‘ •*

„Ptáme se,” připojil Čemus. „Jak se sem dostala?”

„Nechala doma na stole vzkaz, že jede k matce. Tchyně marodí. Bydlí na samotě u Hojšova,”

vykládal Kus. „Proč ona? Proč zrovna moje Romana? Povězte mi to!”

Nepověděli, neboť nevěděli.

„Jak jste se včera dostali domů?” zajímal se Čemus.

„Vzal jsem to přes Kejřov,” řekl bagrista.

„Ráno jsem přijel autobusem,” doplnil Kus.

„Nevolal jste ke tchyni?”

„Nemá telefon a Romanin mobil zůstal na stole.”

„Odjížděla takhle často?”

Kus to připustil neochotně, jako kdyby z donucení.

„Ten šátek…”

Kus letmo pohlédl na nehybné tělo. „Bez šátku nepřekročila práh.”

Inspektor věděl, že musí vyšetřování rozjet neprodleně, případní svědci by se mohli domluvit, lidé se nejčastěji domlouvají na mlčení. Z nebe Kusová nespadla, někdo ji na to místo dopravil, někým mohl být viděn. Ten někdo se příliš nevyznal, domníval se, že déšť smaže případné stopy, ale nenapadlo ho, že ráno bude pokračovat intenzivní práce. Opodál stál bagr, náklaďák…

„Nezbývá, než hledat druhou botu,“ řekl Čemus opatrně, očekával připomínky, stesky, ale kupodivu se s nimi nesetkal. Nebo už byli všichni z úmorného deště apatičtí.

Inženýr Stojan využil vhodné chvilky. „Včera večer zazvonila u branky.”

„Kusová?” zpozorněl Čemus.

„A koho jste našli? Lolobrigidu?” utrhl se inženýr. „Už byla tma, hned jsem ji nepoznal.

Přijela na kole a rovnou do zahrady.

I s kolem. Jestli ho u mne může nechat, že si ho dneska Kus vyzvedne. Stejně už byla promočená na kůži. Spěchala na autobus, povídala, že jede za matkou, ale v tom lijavci na kole… Nabídl jsem odvoz, ale odmítla. Autobus měl jet za několik minut. Nebo měla zajištěnou jinou dopravu.”

„Kde je kolo?”

„V garáži.”

„Proč jste s tím nevyrukoval hned?”

„Nechtěl jsem… před Kusem… Aby nemyslel, že… Ono se o paní Kusové obecně vědělo, že zrovna věrnost není šperk, který ji dvakrát zdobí.”

„Co měla na sobě?”

„To samé.“

„I šátek?”

„Nevšiml jsem si. Jestli ho měla, nebyl tak pevně utažený.”

Tělo odvezli, zvědavci se odloudali, lodičku do páru nenašli a další pátrání odložili na později, stále hustě pršelo… Hromada hlíny, zvolna splavovaná deštěm, bagr a nákladní auto zůstaly jako němí strážní.

Výpovědi, výpovědi… V něčem shoda, v něčem rozpory. Jako obvykle. Pravda, polopravda, pomluvy, domněnky. S pravdou je to složité, každý jen tu svou má za jedinou.

„Nevylučuju náhodného násilníka,” řekl inspektor Čemus kolegům z vyšetřovacího týmu.

„Nedošlo však k sexuálnímu násilí ani k okradení. Kusová měla u sebe větší obnos, tři prsteny, náramek, řetízek se čtyřlístkem, žádný pouťák, pravé zlato.”

Padla poznámka: „Čtyřlístek jí štěstí nepřinesl.”

„Ani nám. Podle řidiče Kusová autobusem nejela. Znal ji, linka vede před Kejřov. Problém vězí v tom, že jel s prázdným autobusem až do Trlic.”

„Takže nemá alibi.”

„Do Trlic přijel s předstihem. Také nemohl zajet na to budoucí staveniště s autobusem! Byl by nápadný jako Milešovka.”

Někdo vznesl dotaz: „Co se ví o Kusové?”

„Věrnost nepatřila k jejím výsostným přednostem.”

„Co vypověděl Kus?”

„Přiznal to. Uvedl dva případy z dřívějška. Tvrdil, že se polepšila,” řekl Čemus. „Působilo to poněkud žalostně, jako kdyby bylo přání otcem myšlenky.”

„Byla opatrnější.”

„Mazanější.”

„Fikanější.”

„Bagristu nikdo při návratu domů neviděl. Čisté svědomí nemá. Žádná nedobytná tvrz.

Přiznal, co by stejně prasklo. Kusová začala jezdit na pracoviště, nadbíhala mu, přijela za ním domů. Kvůli KUSOVÍ S ní chtěl skončit, jenže byla neodbytná. Až se doslechl, že to táhne také s mladým Votavou.”

„S tím mladým veterinářem? Je dost populární. Není takový hamoun jako jeho ostatní kolegové.”

„Pokusil se zatmívat, ale když do ošetřovny vstoupila jeho žena… Rázná to kalupinka!

Poslouchala za dveřmi. Přišla na manžílkovy spády, vyčíhala si Kusovou a propleskla ji, na vlastním dvorečku zvolila sice zavrhovanou, ale stále účelnou metodu domácího násilí.

Všechno se vrátilo do normálních kolejí.”

„Kdy došlo k tomu proplesknutí?”

„Třináctého října loňského roku v kavárně na Dlouhé třídě.”

Kdosi zapochyboval: „Ó, ta paměť!

„Personál kavárny přivolal policejní hlídku,“ řekl Čemus. „Spíš náhodou se všímavá servírka zmínila, že u nich v pondělí Kusová seděla se starším pánem, který se pokoušel zastřít věk mladickým oblečením. Podle popisu to mohl být inženýr Stojan.11

„Nebo někdo z nás,“ zavtipkoval kdosi, nikdo se tomu příliš nesmál, nebyla správná nálada.

„Připustil, že Kusovou v pondělí ve městě potkal, ale o kavárně se nezmínil, natož o značně vzrušené debatě. Kusová naléhala, Stojan odmítal, k tomu závěru dospěla pozorná servírka.

Možná se obávala, aby Kusová zase neztropila skandál. Neslyšela ovšem ani slovo.“

„Přesto včera večer zazvonila u Stojana,“ přišlo upozornění.

„Ostatní je nasnadě, že?“ usmál se Čemus. „Hádka, mord, a kam s tělem? Pod svíčkou bývá tma, tak šup s ním do hromady hlíny. Objevit ji měl manžel nebo milenec. O vztahu mezi Kusovou a bagristou mohl vědět. Až moc jednoduchý scénář, ale prověřit ho musíme. Stejně jako Kusovou a bagristovy pohyby. Veterinář vyklouzl, do pozdního večera operoval postřeleného psa.‘‘

„A ta jeho kalupinka, specialistka na domácí násilí?”

„Dělá mu asistentku. Nebo sestru? Jak se tomu u veterinářů říká? Rozdělíme si úkoly.

Všechno znovu prověřit. A kdyby někomu náhodou přišla do ruky dámská lodička šitá na pravou nohu…“

Jezdili, chodili, prověřovali, vyptávali se, naslouchali. Jako obvykle. V neúprosném dešti. Ve tmě, večer nastal záhy. Doba, kdy lze zastihnout lidi doma.

Potencionální svědky.

Našli je.

Kusovou viděli zvonit u Stojana. Vedla kolo, popis rámcově odpovídal. Osoby i kola. Padla poznámka, že si Stojan většinou vozí ženské autem. Všelijaké. To se pozná na první kouknutí, že jde o rajdy! Kusová se ovšem dlouho nezdržela, spěchala směrem k návsi. Bez kola. Za pět deset minut jel autobus.”

Autobus, do něhož nenastoupila.

Pochodili i u bagristy. Hned dvě svědkyně ze sousedství potvrdily, že ho Kusová někdy koncem minulého roku navštěvovala, ale ustalo to, vyvanulo. Jedna dokonce znala jméno, rozťala povolný uzlík. „Dělala ve škrobárně. Hlavně ostudu. Vždycky držela na chlapy, už za svobodna. A vybírala si, koukala hodně nahoru! Táhla to s jedním mladým inženýrkem, takový frajírek to byl… Jakpak on se…“

Přišla nápověda: „Skřivánek?”

„Krátce, Skřivánek ne! Skřivan také ne. Stojan, ano, Stojan!”

Inspektor Čemus shromažďoval informace. Výsledek pitvy byl jednoznačný. Uškrcení se všemi průvodními jevy. Pachatel měl značnou sílu a všech pět prstů. Což je průvodním úkazem u většiny lidí. Kusová nebyla gravidní a těšila se znamenitému zdraví.

Stojan se celou noc zdržoval doma. To pochopitelně nikdo nemohl potvrdit. Kus také, dokonce ho kolem desáté viděl kolemjdoucí, seděl u stolu a kouřil. To pochopitelně bylo alibi za groš kudla.

Zatímco se stále výrazněji rýsoval profil Romany Kusové, takzvaný morální, pachatel zůstával neznámý.

Znovu vyslechli inženýra Stojana, bagristu, Kuse. Podařilo se uhladit nerovnosti, odstranit mezery ve výpovědích… Někteří svědci odpovídali na otázky, které slyšeli již dříve, našli se další, věrohodní i tlachající. Jako třeba Bartošová, bydlící proti inženýru Stojanoví. Viděla Kusovou zvonit, vycházet z branky…

„Zdržela se dlouho?”

„Kdepak dlouho! Pár minut! Snad ani ne! To jsem povídala už tomu pánovi minule. Hned zase mazala.”

„K návsi,” řekl Čemus. „Jako na autobus.”

„To by vám potvrdil náš Pepík. Zrovna jel na pivo. Nechtělo se mu v té čině pěšourem.”

„Do které hospody chodí?” zajímal se Čemus, měl přehled o topografii místních pohostinských zařízení, nebylo jich jako u Balatonu.

„Ke Koželuhovým, to je až na kraji vsi. U zastávky doprava. Pepík ale povídal, že žádnou ženskou neviděl. Jen starou Coufalovou. Chodí mladým hlídat děti, když mají noční.”

„Syn je doma?”

„V práci, dělá v pavlovském lomu.”

„Kde bydlí paní Coufalová?*’

„Za zvonicí. Stavení s opadaným červeným štítem.”

Stavení za zvonicí skutečně neslo červený štít, značně zdevastovaný, ale zahrádku kolem jako ze škatulky. Coufalová měla hlas jako brusku a neprojevila valnou ochotu. Kličkovala, kličkovala, až se podřekla.

„Do Bartošova auta nastupovala ženská?”

„Nechtěla, že pojede autobusem. Ale pak jsem zaslechla…” Nerozhodně se rozhlédla, jako kdyby čekala schválení, že může pokračovat. Nepřišlo, zůstalo to na ní. Povzdechla a rozhodila rukama. „2e když jako jede do Hojšova, tak se s ním sveze. Musela mladého Bartoše znát, k cizímu by přece nesedla!”

K hojšovskému kamenolomu vedla široká, důkladně zpevněná asfaltka. Modrobílá závora vzbuzovala zdání nepřístupnosti. Z domku u vjezdu vylezl dlouhán s placatkou staženou do očí.

„Ferda mravenec,” řekl Čemus svým průvodcům. „Že si nedá pokoj! Jistě už slavil sedmdesátku. Když dělal číšníka, nosil červenobílého motýlka a šel z průšvihu do průšvihu.

Bavič, také se napřed řehtá hlouposti, kterou vzápětí plácne.”

„Bývalý klient?”

„Pár menších flastříků mu ke cti neslouží, ale budiž zapomenuty. Třeba dostal na stará kolena rozum.”

„Zdravíčko,” zahalasil Ferda mravenec, když inspektora poznal. „Snad nejedete za mnou?

To byste zbytečně vážil cestu!”

„Jako pokaždé, jako pokaždé,” řekl Čemus shovívavě. Zahleděl se na osobní vozy, zaparkované na prostranství vedle strážního domku. „Čí jsou ta popojíždědla?”

„Chlapi dojíždějí z celého okolí, většinu autobusů zrušili… Dříve zajížděl dvakrát denně až sem k lomu.” Ferda mravenec sršel ochotou, jako kdyby neměl tak docela čisté svědomí, rozjel se jako Schumacher, i nějaký ten vtípek prohodil, skoro to působilo dojmem, že do lomu nezabloudila živá duše jak je rok dlouhý a potřebuje se vypovídat. Došlo i na Bartoše. „Vozí chlapy, nakládá je cestou, připlácejí mu na benzin. Onehdy našli pod sedadlem dámský střevíček…”

Nechali projet několik naložených vozů a Ferdu mravence povídat. Až je spasil telefon, který začal v domku vyzvánět. Bartoše zastihli u drtiče. Rámus k ohluchnutí. Posunky naznačili, že s ním chtějí mluvit, měl na uších chrániče. Zatvářil se jako mládě vypadnuvší z hnízda, ale do přístupové chodby už vkráčel suverén.

Přetvářka je zrezivělý hřebík zatlučený do shnilého trámu. Bartošovo sebevědomí se zvolna rozpadalo. Každý den vozil do práce tři kameníky, na které sváděl dámskou botu. Zeji naschvál nastrčili, aby si ho mohli dobírat. Na tu verzi se kriminalisté připravili, byla nasnadě.

Trojice kameníků měla alibi, lodička se hodila do páru s tou, kterou měla Kusová na noze.

Ještě toho dne projevil Bartoš ochotu povědět pravdu. Nikoli lítost, jako by tu vlastnost vůbec neměl v repertoáru. To když se na stole objevila dámská lodička, poničená, mokrá, již maličko plesnivá. Ležela pohozená mezi jinými nepotřebnými věcmi v plechovém sudu, postaveném v kůlně u Bartošova domu.

„Šla snad s každým, coura,” pronesl pohoršené. „Předloni mě stopla, a jestli nechci zajet někam do háječku. Zajeli jsme tam potom ještě několikrát, než začala dělat štráchy. Ze už ji to se mnou neba! Začal jí nadbíhat jeden ouřada… Tahala se s ním, ale stále lezla i za tím bagristou a za Stojanem. Trochu jsem merčil, vadilo mně, že mi dala kopačky. Taková jedna!

Když jsem ji uviděl šlapat v lijáku, dostal jsem docela dobrý nápad, že bychom mohli…”

Odmlčel se.

„I s dobrými nápady lze špatně naložit,” řekl inspektor Čemus.

„Odvézt do Hojšova, to jo, ale sáhnout na sebe nedala. Cpal jsem jí i prachy, flundře, ale marná věc,” rozčiloval se Bartoš. „Provokovala, posmívala se…”

Inspektor Čemus sotva slyšitelně poznamenal: „Všechno se koupit nedá!”

Jiří Bílek

Smrt vysněné milenky

Bylo za deset minut půl druhé v noci, když pětapadesátiletou Ann Mortensenovou z Nottinghamu probudil výkřik. Rozespalá žena se posadila na posteli, rozsvítila lampičku a při pohledu na otevřené okno si řekla, že se to určitě zase venku mrouskají kočky. Zhasla, ulehla a za pět minut usnula. O dvě hodiny později její soused John Hill ucítil kouř. Když došel – jak později uvedl „podle čuchu“ – ke dveřím bytu a otevřel je, spatřil hustý dým valící se zpod dveří bytu Gillian Bennetové. Začal křičet „Hoří!“ a běžel k telefonu, aby přivolal hasiče.

Neuplynulo ani deset minut, a noční ticho prořízla siréna a tmu prosvítila modrá a červená barva majáků na automobilech.

Hasiči vyrazili dveře a uviděli něco, s čím se většina z nich ještě nesetkala, přestože je náročná služba přivedla už k lecčemu. Na podlaze asi dva metry od dveří leželo tělo ženy, která měla v hrudi zabodnutý dlouhý kuchyňský nůž. Bylo částečně ohořelé stejně jako podlahová krytina kolem a koberec, který mrtvé zakrýval spodní polovinu těla.

Inspektor Bob Randell, který přijel na základě telefonického oznámení, se dlouho díval na to, co zbylo z nepochybně krásné a atraktivní ženy. Ještě večer se radovala ze života, a ted…

„Kdy asi umřela?” zeptal se policejního lékaře, který dorazil s výjezdovou skupinou.

„Známe se moc dobře, Bobe, takže ti nebudu lhát. Nevím to. A dozvím se to až při pitvě, což bude nejdřív zítra. Podívej se, jak je zřízená! Ten blázen přes ní přehodil kus koberce, určitě ho polil nějakou hořlavinou a zapálil.”

„Promiň, máš jako vždycky pravdu,” řekl inspektor Randell. „Za tu dobu, co jsem u policie, něco takové nepamatuju. Moc prosím, abys tu nepříjemnou práci – věř mi, že ti ji ani trochu nezávidím – měl co nejdřív za sebou.”

Zatímco technici hledali otisky a další stopy, které mohl zanechat pachatel, promluvil si inspektor se sousedy, kteří se přes časnou ranní hodinu shromáždili na chodbě.

„Slečna Bennetová byla moc slušná ženská,“ prohlásila Ann Mortensenová. „Žádné pánské návštěvy, večírky, hluk. Měla jsem ji ráda.“

„Neměla nějakého přítele, který by za ní alespoň občas přišel?”

„Ne. Smála se, že má na vdavky pořád dost času a že s mužským se ještě může potrápit tolik, až ji to bude mrzet.”

„Ale v poslední době za ní přece chodil ten mladík!” vložil se do hovoru John Hill. „Takový pomenší. Viděl jsem ho tu několikrát. Jednou jsem se na to paní Bennetové zeptal a ona se smála a říkala, že to je její ctitel, kterého se nemůže zbavit. Představte si, že byl nejméně o hlavu menší než ona! Mohl se divit, že ho nechtěla?”

To bylo vše, co se inspektor Randell od sousedů dozvěděl. Všichni se shodli, že Gillian Bennetová byla skutečně velmi slušná a tichá.

„Kdepak by mě napadlo, že právě ona zemře tak strašně!” dušoval se sedmdesátiletý muž z vyššího patra.

Nikdo také v noci – s výjimkou Ann Mortensenové – nic neslyšel, všichni tvrdě spali. Srpen byl v roce 2003 mimořádně teplý a ochlazovalo se pouze v noci, proto měli všichni otevřená okna.

Komisař Randell cítil mrazení v zádech, že nepůjde o snadný případ. Věděl také, že se o mrtvé bude muset dozvědět více někde jinde.

„Jistě, slečna Bennetová u nás pracovala,” řekl majitel cestovní kanceláře v Nottinghamu.

„Patřila k nejlepším. Moc mě mrzí to, co ji potkalo.”

Dvaatřicetiletá Gillian Bennetová byla výjimečně atraktivní blondýnka. Ačkoliv se chovala vždy velmi nenápadně, muži na ní mohli nechat oči. Měla v sobě něco, co je silně přitahovalo.

„Měla spoustu nápadníků,” řekl majitel cestovky. „Někteří to mysleli z legrace, ale jiní naprosto vážně. Kdyby kývla, snesli by jí asi i to modré z nebe. Měla jako průvodkyně úspěch ale i u žen. Opravdu výjimečná krasavice, která skvěle jednala s lidmi! Bude mi moc chybět.”

„Měla nějakého přítele?”

„Asi ne. Nevím o tom.”

„A přítelkyni?”

„Nejblíže asi měla k Jane Seabirdové. To je taky moje zaměstnankyně.”

„Mohl bych si s ní promluvit?”

„Bohužel ne, je s naším zájezdem v Portugalsku. Ale pokud na tom budete trvat, mohu ji odvolat,” řekl majitel cestovní kanceláře.

„Kdy se má vrátit?”

„Příští úterý. Bude to stačit?”

„Musí,” usmál se detektiv.

Když druhý den dostal inspektor výsledky pitvy, byl jen o trochu moudřejší. Gillian Bennetová zemřela mezi jednou a druhou hodinou v noci a dvě bodné rány, které jí vrah zasadil do hrudi, nebyly vlastní příčinou smrti.

„Ještě žila, když na ní pachatel hodil koberec politý benzinem. Udusila se žárem a zplodinami hoření,” vysvětlil doktor inspektorovi. „Naštěstí už o tom nevěděla, byla v bezvědomí.”

„Tipoval bych to na nějakého pomatence,” dozvěděl se inspektor od psychologa. „Musel ji strašně nenávidět. Možná jen v té chvíli, možná ale i dlouhodobě. Chtěl mít jistotu, že nepřežije. Proto ten nůž a ještě oheň. To by ale také ukazovalo, že jednal promyšleně. Přinesl s sebou benzin, a ten si přece běžně nikdo nebere.”

„Zkusil byste odhadnout motiv?”

„Nenávist, jak už jsem vám říkal. Uražená mužská ješitnost dokáže být až neskutečná. Třeba se s ním chtěla rozejít. Nebo se mu vysmála, když se o ni pokoušel. Těch možností je plno.

Podle fotografie to byla moc atraktivní žena. A ta má nejen plno ctitelů, ale i nepřátel. A nejen mezi muži!”

„Vidíte, tahle možnost mě zatím nenapadla,” přiznal inspektor Randell. „Vy myslíte, že by to mohla udělat i žena?“

„A proč ne?“ pokrčil rameny psycholog. „Někoho píchnout nožem, polít benzinem a zapálit zase není žádný mimořádný výkon. A v nenávisti a krutosti si obě pohlaví v ničem nezada-jí.“

„Určitě ji zabil on,“ řekla inspektorovi Jane Seabirdová, na jejíž návrat Randell netrpělivě čekal. Zpráva o kruté smrti její kamarádky ji zdrtila.

„Kdo?“

„No přece ten podivný mladík, co za ní pořád chodil. Nedával jí pokoj, byl neodbytný.”

„Znáte ho?“

„Ne. Ani nevím, jak se jmenuje,” přiznala příjemná černovláska v kalhotovém kostýmu. „A nikdy jsem ho neviděla. Gillian mi ale o něm vyprávěla.”

„Co?”

„Před dvěma měsíci si koupila nový automobil. Právě tam toho mladíka viděla poprvé, protože jí ho předával,” začala Jane Seabirdová. „Už tehdy to na ni zkoušel. Ptal se, jestli by s ním nešla do kina nebo na skleničku. Byl jí krajně nesympatický a odmítla. Tím svým způsobem, který si někdo ani jako odmítnutí vykládat nemusel. Odjela a myslela, že tím všechno skončilo. Jenže za dva dny za ní přišel domů s nějakými papíry, které zapomněla podepsat.”

„Proč ho nevyhodila?”

„To byste Gillian musel znát. Byla moc slušná, s každým se snažila vycházet po dobrém.

Navíc opravdu mohlo dojít k nějakému opomenutí, to se přece stává.”

Jenže ctitel se objevoval nejméně dvakrát do týdne a vůbec mu nevadilo, když musel čekat před domem i několik hodin, až se Gillian vrátí domů. Jednou přinesl sadu nářadí, která nebyla omylem dána do výbavy vozu, podruhé poličku, na kterou při přípravě auta na prodej zapomněli, potřetí kytici od majitele autosalonu, aby se nezlobila. Věděla, že to všechno jsou jen záminky, aby se s ní mohl setkat a nabídnout jí lístek do kina nebo společnou večeři.

„Říkala jsem jí, ať je na něho tvrdá, jenže ona to neuměla,“ pokračovala Jane Seabirdová.

„Nechtěla ani zavolat do toho autosalonu, že by ho vyhodili. A když jsem jí radila, aby se obrátila na policii, jen pokrčila rameny.”

Pak se však stalo něco, co ukazovalo, že ctitel není tak nevinný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ráno našla Gillian svůj automobil bez ozdobných poklic kol. A večer přiběhl její ctitel s novou sadou – prý si toho náhodně všiml.

„Požádala ho, aby jí dal pokoj,” vyprávěla kamarádka zavražděné. „Dokonce mu řekla, že jinak se bude muset obrátit na jeho zaměstnavatele. Smál se tomu a říkal, že jiná by byla na jejím místě šťastná, kdyby se o ni někdo tak staral. A že jí neudělal nikdy nic špatného, právě naopak. Ale návštěvy omezil.”

Pak asi dva týdny nacházela Gillian Bennetová ve schránce lístky do kina. Vyhazovala je a její ctitel čekal marně, ale nechtěl se vzdát.

„Pak jí začal telefonovat,” pokračovala Jane Seabirdová. „Plakal do sluchátka, že bez ní nemůže žít, že mu zkazí celý život a tak dál. Než jsem odjížděla, říkala mi, že se s ním ještě naposledy sejde a pokusí se mu to vymluvit. A když si nedá říct, že požádá o pomoc policii, protože už toho měla plné zuby.”

„Kdy vám tohle říkala?”

„Patnáctého srpna. Druhý den jsem odjížděla do Portugalska se skupinou.”

O dva dny později byla Gillian Bennetová nalezena mrtvá ve svém bytě.

„Víte, kde kupovala automobil?”

„Ne. Ale někde přece musí mít doklady…”

t

„Copak zase provedl?” zeptal se majitel prodejního salonu. „Určitě je v tom nějaká ženská.

Ale tentokrát už poletí, jak jsem mu sliboval. A na hodinu!”

“Co myslíte tím, že v tom je nějaká ženská?” zeptal se inspektor.

“On je Winston tak trochu na hlavu. A taky na ženský. Když se ‘nu nějaká líbí, hned si myslí, že ji okouzlí a získá. A podle jeho slov se mu to vždycky podaří, i když si většinou asi jen vymýšlí. Popisuje chlapům její přednosti, a ti z toho mají legraci.”

»Stěžovala si na něj některá?”

»Jen dvě. Jedna před rokem, druhá asi před pěti měsíci. V obou PnPadech jsem mu dal co proto a slíbil, že jestli uslyším ještě třetí stížnost, poletí. Myslel jsem si, že už dal pokoj. Ale jak vidím, tak jsem se mýlil. Víte, on je jinak velmi ochotný a milý, tu práci dělí dobře.”

“Mohl bych si promluvit s někým, kdo s ním dělá a kdo ho dobře zná?”

“Jistě. Zavolám vám Johna a zatím si to s Winstonem vyřídím.“

“Nedělejte to,” požádal inspektor. „Potřebuju s ním mluvit nejdřív sám.”

“Clo vlastně provedl?”

“Je podezřelý z vraždy.”

“l’o snad ne!”

“liohužel ano. Buďte tak hodný a nechte si to zatím jen pro sebt\“ řekl inspektor Randell.

„Jinak mi to můžete pěkně zkomplikovat…”

P’ odavaě jménem John řekl inspektorovi, že Winston Goulbourne hovořil v poslední době o nějaké plavovlávce, která se stah* jeho milenkou.

“Jmenuje se tuším Gillian a dělá v cestovním ruchu. Pořád je někcie na cestách, tak se vídali poměrně málo. O to ale prý to bylo krásnější. Teď zase někam odjela a na dost dlouho.”

“^ěřil jste mu?“

„Ji! nevím… Někdy to vypadalo, že si vymýšlí, aby byl důležitý, jindy zase vyprávěl takové podrobnosti, že šije snad ani nemohl vVmyslet,“ odpověděl asi třicetiletý muž v dobře padnoucím obleku. „On byl na ženské, co ho znám. A to budou už tři roky. Asi je přesvědčený, že mu žádná neodolá. I když…“

„Co?“

„Už jste ho viděl?“

„Ne,“ přiznal inspektor.

„Tak potom mě pochopíte…”

„Nevzpomínáte si na tuto zákaznici?” zeptal se inspektor a položil před Johna fotografii Gillian Bennetové.

„Jistě. Byl z ní celý vedle. Dokonce za mnou přiběhl, abych se na ni šel podívat. Bude to tak měsíc nebo dva. Tvrdil, že ji dostane,

i kdyby měl kvůli tomu umřít. Dokonce se chtěl vsadit.”

„A co vy?”

„Mávl jsem nad tím rukou. Ale je vážně moc krásná. On s ní skutečně…?”

Inspektor Randell nechal jeho otázku bez odpovědi a poděkoval za informace. Za pět minut musel ale přiznat, že opravdu pochopil velmi rychle, jak sliboval John. Winston Goulboume byl čtyřiadvacetiletý mladý muž, který vypadal tuctově, ale i v kri-minalistovi, který ho viděl poprvé, vzbuzoval podivné pocity. Nebyl to přímo odpor, spíš nějaká nechuť, která vůbec nepramenila z toho, z čeho byl mladík podezřelý. Výška sto šedesát, nazrzlé vlasy, vodnaté oči a ústa v podivném šklebu, který snad měl být úsměvem. K tomu nepříjemný hlas a servilita v jednání. Kdyby byl na místě Gillian Bennetové on, vyrazil by s ním dveře hned při prvním setkání.

„Znáte tuto ženu?” zeptal se inspektor a podal Goulboumemu fotografii.

„Jistě. Je to naše zákaznice. Asi dvakrát jsem za ní byl, protože při prodeji vozu došlo k určitým chybám,” odpověděl Winston. „Proč by se kvůli tomu měla plahočit sem?

Poskytujeme opravdu kvalitní služby.”

„Víc jste ji neviděl?”

„Ne.”

„Lžete! Vy jste ji obtěžoval! Dva měsíce!”

Winston Goulboume si olízl suché rty.

„Neřeknete to šéfovi?” zeptal se a ani nečekal na odpověď. „Tajně jsme se scházeli. Byla mojí přítelkyní. Ale před dvěma týdny jsem to s ní skončil. Už mě nebavila. A teď se mi chce určitě pomstít! Stěžovala si na mne? Co vám tvrdila? Že jsem ji znásilnil?”

„Ona byla vaší milenkou?” podivil se inspektor.

„Ano. Tak proč jste za mnou přišel?”

„Kde jste byl v noci ze šestnáctého na sedmnáctého srpna?”

„Nevím,” pokrčil rameny mladík. „To jsem jí měl něco udělat?”

„Zkuste si rychle vzpomenout.”

„Byl jsem u jedné své přítelkyně. Celou noc…”

„Byl jste u Gillian Bennetové, kterou jste obtěžoval celé týdny. Všem jste vyprávěl, že je vaší milenkou, jenže ona s vámi nechtěla nic mít,” řekl inspektor a málem dodal, že sejí ani nediví. „Sešla se s vámi, aby vám to řekla, a pohrozila, že když jí už nedáte pokoj, obrátí se na policii. Věděl jste, co by vás čekalo. A tak jste ji zabil. Musel jste ji v té chvíli strašně nenávidět…”

„To není pravda,” přerušil ho Winston Goulboume. „Já se jí chtěl jen zbavit. Nikdy bych na ni nezapomněl, pořád bych na ni myslel. Zbláznil bych se z toho. Ona opravdu byla mou milenkou, ne fyzicky, ale duševně. Rozumíte mi? Když zavolala, že si se mnou potřebuje promluvit, už jsem věděl, že ji zabiju a spálím, aby po ní nezůstalo nic, na co bych musel myslet. Nejdřív jsme seděli v jedné restauraci, potom jsme se procházeli a nakonec jsem ji doprovodil před dům. Tam jsem ji uprosil, aby mě vzala na chvíli nahoru. Na poslední skleničku. Pak půjdu a nikdy už o mě neuslyší. Přísahal jsem…“

Goulboume měl v malé tašce nůž a lahvičku s technickým benzinem, které koupil odpoledne. Když za sebou zavřel dveře do bytu, zaútočil na ženu, která to nečekala. Stačila jen jednou vykřiknout…

Soud v Nottinghamu odsoudil Winstona Goulbourneho za úkladnou vraždu provedenou ze zvlášť nízkých pohnutek k tres tu doživotního vězení.

Aleš Pivoda

Hořká chuť pelyňku

Sešli jsme se v návštěvní místnosti vazební věznice – on můj klient, já jeho advokát.

„Dobrý den, pane doktore,” pozdravil mě a podal mi ruku. Jeho stisk ve stylu leklá ryba nemám rád. Když už podání ruky, pak by mělo být upřímně. Figuru nato přitom měl, jen co je pravda, jeho svalnaté, vypracované tělo, býčí šíje a široká ramena musely nutně přitahovat pozornost a zájem spousty slečen i leckteré paní. „Já jsem Tomáš Hulínský,“ představil se.

Věděl jsem, s kým mám co do činění.

Když jsem si shrnul skutky, pro které byl Tomáš Hulínský zatčen, vyšetřován a držen za mřížemi vazební cely, nevypadalo to s mým novopečeným klientem zrovna vesele.

Před sedmi lety si vzal svou první ženu Ingrid. Trochu ji překvapilo, že si přál, aby se s ním milovala až poté, co jí sváže ruce k sobě prádelní šňůrou. Ale svolila. Bylo to pro ni něco docela nového, nezvyklého, o čem do té doby jen slýchala nebo četla. Se spoutanýma rukama si připadala bezbranná a odevzdaná.

O pár měsíců později už jí Hulínský ruce nesvazoval. Sex si vynutil škrcením. Byla sice v jiném stavu, a to v rizikovém těhotenství, což ovšem panu Hulínskému nijak nevadilo. Chtěl dosáhnout svého stůj co stůj a skutečně si vymohl pohlavní styk silou, ačkoli ho manželka prosila, aby ji nechal. Jenže soulož, ačkoli trvala dlouhé minuty, Hulínskému stále ne a ne přinést kýžený vrchol. A tak vzal krk své už tak trpící manželky do kravaty a tiskl jej tak dlouho, až přestala sípat, chrčet a zůstala ležet zcela bez hnutí. Na pár vteřin ztratila vědomí – a právě to Tomáši Hulínskému stačilo. Tohle potřeboval, ten stav, kdy svou oběť při sexuálním spojení znehybnil. Právě tehdy se dostavilo uspokojení s ejakulací…”

Ingrid Hulínská porodila zdravého kluka a potom se s Tomášem Hulínským raději rozvedla.

Ani jsem se jí nedivil.

Spíš mi bylo divné, že se velmi brzy poté našla jiná mladá žena, Doubravka Svarcová, která velice ochotně vstoupila s panem Hulínským do manželského svazku. Být já ženského pohlaví, vyhýbal bych se tomuhle chasníkovi velikánským obloukem!

Slečna Doubravka ovšem učinila pravý opak, a tak se z ní stala mladá paní Hulínská, řekněme číslo dvě.

Netrvalo to ani příliš dlouho a prožila něco podobného jako její předchůdkyně v Hulínského manželském loži. Svázanou Ingrid škrtil sevřením zvaným kravata. Doubravku, také spoutanou prádelní šňůrou, pro změnu dusil pod dekou. Křičel na ni přitom, že ji musí zabít, aby se už konečně „udělal”. Moc k tomu nescházelo…

Guru všech tvůrců hororů Alfred Hitchcock by ovšem asi nevymyslel scénu, kterou Doubravce připravil můj mandant na zahradě u domu, kde bydleli. Jednoho dne svou ženu chytil za zápěstí a odvedl ji přes její protesty a neskrývané projevy bolesti k hluboké jámě, kterou vykopal v rohu u plotu, ve stínu vzrostlých tújí.

„Vidíš tu jámu?“ zeptal se suše.

Když přisvědčila, dotlačil ji až k samému okraji. „Dobře se podívej dolů. Tady budeš už brzy ležet. Tohle je totiž tvůj hrob. Jednoho dne zmizíš ze světa a ani pes po tobě neštěkne. A jen já jediný budu vědět, kam ses tak najednou poděla. Tady tě pochovám, zahrabu a do hlíny tu vyseju novou travičku. Tak jak se ti líbí tvoje věčné lože?“ cedil skrze zuby a posupně se smál.

Důvod? Pan Hulínský nebyl spokojen s intimním životem, který s Doubravkou vedl. „Budu tě škrtit, rdousit, dokud nenatáhneš brka! Teprve pak budu hotovej. S tebou – i já sám!“ říkal jí v posteli.

Ani tohle manželství Tomáše Hulínského příliš dlouho netrvalo, Doubravka se docela vážně začala obávat o svůj život. Od svého nebezpečného muže utekla k rodičům a rozvodové řízení absolvovala takříkajíc na dálku.

Třetí pokus spojit svůj život před bohem i zákonem s některou ženou už můj klient nepodnikl. Zato si našel milenku.

Paní Regině Čtvrtlíkové, silně znuděné jednotvárným, bezobsažným manželským svazkem s knihomolem a jazykovým puristou Norbertem Čtvrtlíkem, Tomáš Hulínský imponoval.

Přitahovala ji jeho vypracovaná postava, věřila mu jeho medové řeči, jimiž ji oblažoval. Dali to spolu dohromady docela rychle a Regina Čtvrtlíková se cítila být v sedmém nebi. Najednou dostal její život nový smysl. Podváděla svého o deset let staršího chotě, doktora filozofie Norberta Čtvrtlíka, s gustem a vnitřním potěšením.

Ale jen do chvíle, kdy před ni Hulínský s naprosto vážnou tváří položil knihu o chovu akvarijních rybiček a nařídil jí, ať si v ní velice pozorně čte. Ze si ji druhý den přezkouší z obsahu prvních tří kapitol.

Myslela si, že je to nějaký fórek, neobvyklý žert, kterým se před ní její milenec dělá zajímavým. Ale nebyl. Regina nevěděla, že tuhle knihu už Hulínský se stejnými slovy a stejnou výzvou položil i před Ingrid a pak také před Doubravku.

Den poté, co jí zadal domácí úkoly, Reginu skutečně zkoušel. A paní Čtvrtlíková, manželka všeobecně váženého doktora filozofie Norberta Čtvrtlíka, kterému s gustem nasazovala parohy, neobstála. Ba co víc, v základní škole akvaristiky propadala.

Nedokázala rozpoznat krunýřovce mnohotrnného (Ancistrus multispinnis) od pancéřníčka tmavého (Corydoras Rabauti).

Nevěděla, že pro kořenové rostliny je vhodné aplikovat tabletové hnojivo, a to rovnou pod kořeny do dna nádrže.

Netušila, že barva listů rostlinky Echinodorus Kleiner Bár je tmavě zelená až do černá s červeným žilkováním.

Neuměla říci ani tak elementární pravdu, jakou je přesycení vody kyslíkem, jež vede k nadměrné tvorbě řas. O tom, že proudící voda rostlinám škodí, nevěděla taky zhola nic…

Vysloužila si tím šok. Brutální znásilnění, navíc kombinované dušením – její obdivovaný a úžasný svalovec Tomáš, po jehož boku tak skvěle zaháněla nudu a šeď manželství, jí při vynuceném a nečekaně bolestivém sexu tlačil do obličeje polštář, až ztrácela dech i vědomí. A pak, když odeznělo jeho vzrušení, jí s ledovým klidem přikázal: „Máš na to tři dny. Čti tu knížku. A čti si zatraceně pozorně. Protože pak si tě přezkouším znovu!“

Regina Čtvrtlíková z mileneckého poměru s Hulínským rychle vycouvala. Nikomu se dlouho nesvěřila s bolestným a ponižujícím zážitkem, který musela strpět v jeho ložnici. To by pak praskla její utajovaná nevěra a kdoví, jak by to vzal, jak by se k takové povýtce choulostivé, delikátní situaci postavil doktor filozofie Norbert Čtvrtlík.

Jenže pak začala kriminálka mého mandanta Tomáše Hulínského stíhat ještě pro čtvrtý případ.

Když Regina Čtvrtlíková po zkušenosti, kterou s ním udělala, hodně rychle ukončila dost nepovedený románek, našel si muž, který byl teď mým klientem, novou lásku.

Čtyřicetiletá Bohdana Slámová neměla nejmenší tušení o poněkud výstředním pojetí sexu, které pana Hulínského přitahovalo, vzrušovalo a uspokojovalo. Nevěděla nic o tom, jak surově a šíleně zacházel s Ingrid, s Doubravkou i Reginou. Své předchůdkyně v Hulínského loži ostatně ani neznala. Bohdana Slámová se prostě zamilovala jako septimánka se zapálenými lýtky.

Jestliže své dvě manželky a jednu milenku Tomáš Hulínský znásilňoval, za což mu hrozilo až osm let života v kriminále, s Bohdanou Slámovou to bylo ještě o dost horší. Kriminálka ho totiž vinila z pokusu vraždy.

Jako advokát, který dostal kauzu Tomáše Hulínského na starost, jsem ve vyšetřovacím spisu našel kromě jiných, také dost zajímavých pasáží psaných nezaměnitelným policajtským jazykem, také tuhle: Počátkem června se v zahradním domku nejprve pokusil znásilnit a poté takřka zardousil o rok starší Bohdanu Slámovou. Již bezvládné tělo pokousal a dokonce i pomočil. Napadená žena na několik desítek vteřin omdlela, což jí s největší pravděpodobností zachránilo život, neboť obviněný Hulínský od svého jednání upustil. Podle závěrů lékařského zkoumání jen šťastnou náhodou nenastala u napadené Bohdany Slámové zástava srdce. Tímto jednáním naplnil Tomáš Hulínský skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle paragrafu 217 trestního zákona ve stadiu pokusu…

Nebylo to pro Hulínského zrovna optimistické čtení. Pro případy znásilnění u nás máme paragraf, na základě kterého může soud usvědčeného pachatele poslat do kriminálu až na osm let. Může uložit i menší trest. Ovšem vražda, to je ještě silnější kafe… Tady se dává až patnáct roků a je přitom lhostejné, zda byl, či nebyl-li skutek dokonán!

„Pěkně jste si nadrobil, pane Hulínský,” oznámil jsem mu hned na úvod našeho prvního setkání na rovinu.

„Malér, co?” on na to.

„Pořádný,” přikývl jsem.

„Na kolik to šacujete?” zajímal se.

„Na kolik šacuji co? Výši svého honoráře, nebo vašeho trestu?” řekl jsem.

„Jste starý praktik, pane doktore,” mihl se v Hulínského tváři záblesk úsměvu. „Takže dobře víte, že ta druhá věc závisí na té první.”

Dal jsem mu za pravdu. Ale výši trestu za pokus vraždy a opakované znásilnění jsem si v téhle chvíli tipovat netroufl. Zvlášť když jsem měl v aktovce znalecký posudek psychologů, psychiatrů a sexuologů. Ti se shodli na tom, že můj klient trpí jednak poruchou osobnosti, jednak sexuální deviací – učeně řečeno znehybňujícím a psychickým sadismem. Což je, napsali znalci ve svém dobrozdání, zvlášť nebezpečná forma. Vyskytuje se jen vzácně, zřídka. V

tomto konkrétním případě, u pana Hulínského, se znehybňující a psychický sadismus objevuje pouze ve vztahu k jeho stálým partnerkám a výhradně při pohlavním styku. Proč? lnu, lidský mozek a nitro jsou hlubinou těch nejpodivuhodnějších záhad – a tahle k nim nesporně patřila.

Horší pro mého mandanta ovšem byla ta část znaleckého posudku, v níž se pravilo, že pan Hulínský byl v době, kdy se na čtyřech partnerkách dopouštěl v různých časových obdobích brutálního násilí, schopen rozpoznávat nebezpečnost svého počínání a jeho sebeovládací schopnosti nebyly zcela potlačeny.

„Nevypadá to pro vás právě růžově, pane Hulínský,” nalil jsem mu čistého vína. Tohle úsloví mě tady, v návštěvní místnosti vazební věznice, kde je v celém areálu zakázána konzumace alkoholu, vnitřně docela pobavilo. Dobrý bonmot… „Násilí, škrcení, rdoušení, slovní výhrůžky, psychické týrání, tohle se soudu, a zvlášť dámám v talárech, věru nebude líbit…“

„Násilí, škrcení, rdoušení, slovní výhrůžky, psychické týrání.. opakoval po mně můj mandant nevrle. „Ty ženské kecají! Nepopírám, že mám rád trochu divočejší sex, ženská, co leží jako kus prkna a v posteli se nepohne, mě nebaví. Ale tak, jak to líčí ony, to vůbec nebylo,” tvrdil.

Říkat mohl, co chtěl, náš trestní řád mu to samozřejmě umožňoval – každý obviněný v této zemi se může hájit, jak sám uzná za vhodné. Jen pak musí počítat s tím, že mu soud jen těžko přizná polehčující okolnosti… Ale mně, svému obhájci, by měl říkat pravdu. Taky jsem mu to vzápětí naservíroval: „Ty dámy, které se navzájem ani neznají, ovšem vypovídají téměř shodně, pane Hulínský. To nemůže být pouhá náhoda a vy to víte, stejně jako to vím já a jako to bude vědět i soud. My dva spolu musíme hrát férovku. Pokud vás mám účinně a aspoň trochu úspěšně zastupovat, musím vědět, jaká je pravda. A na té pravdě pak můžeme spolu stavět zeď obhajoby.”

Tomáš Hulínský chvíli mlčel, zíral, ale pak souhlasil. „Jo, to beru,” řekl a přikývl hlavou.

„Rád to slyším,” opáčil jsem a pak jsme chvíli probírali nejrůznější pro i proti, která s tímhle případem souvisela a která by mohla hrát ve prospěch Tomáše Hulínského, nebo naopak proti němu.

„A co takhle hlasy?” zeptal se mě nečekaně.

„Jaké hlasy máte na mysli?” vzhlédl jsem k němu.

Chvíli se na mne díval a mlčel. Pak promluvil: „Řekněme, že slyším hlasy, které ke mně mluví a které mě navádějí, abych se vůči ženským choval tak, jak se k nim chovám. Hlasy, které mě ovládají. Řídí mě.”

„A vy ty hlasy skutečně slýcháte?” otázal jsem se. Uniformovaný vězeňský dozorce sedící opodál nás nemohl slyšet. „Ale pravdu

– aspoň mně, pane Hulínský,” dodal jsem jednoznačně.

„Někdy mám takovej pocit…” řekl.

„Pocity mě nezajímají. Já potřebuji znát pravdu. Opravdu slyšíte, nebo neslyšíte ty hlasy, pane Hulínský?” přerušil jsem ho.

„Neslyším,” přiznal barvu.

„Neslyšíte. Ale přesto to s nimi můžeme zkusit,“ zvedl jsem ukazováček. „Hlasy, které vás navádějí, kterým nemůžete, nedokážete odolat… Uvidíme, co na to řeknou páni znalci. A co řekne soud,“ dodal jsem.

Dohodli jsme se. Prakticky na všem. Kromě jiného jsem Tomáši Hulínskému navrhl, že bych – s jeho výslovným souhlasem chtěl soud požádat, aby alespoň jeden skutek, kterého se dopustil, překvalifikoval. Aby mého klienta nesoudil pro pokus vraždy Bohdany Slámové, za který mu hrozil až tucet let pobytu v base, nýbrž jen pro ublížení na zdraví.

„Myslíte, že by to šlo?“ zeptal se Hulínský.

„Zkusíme to. Jako ty hlasy,” pokrčil jsem rameny. Nechtěl a nemohl jsem mu dávat falešnou naději. Ale advokáti šlapou po téhle matičce Zemi proto, aby obhajovali zločince, hlídali zákonnost vyšetřování jimi spáchaných skutků a zkoušeli pro ně u soudů vymoci co nejpříznivější rozsudky. A také já jsem advokát.

Případ Tomáše Hulínského považoval trestní senát krajského soudu za natolik delikátní, že jeho značná část probíhala s vyloučením veřejnosti. Zejména tehdy, když před soudem vypovídaly ženy, které s mým klientem žily a které na vlastní kůži zakusily jeho řekněme hodně netradiční způsoby, jimiž si při intimních stycích vynucoval pocit uspokojení.

Nakonec se mezi nimi ocitla i Regina Čtvrtlíková, která původně hodlala svůj románek do poslední chvíle utajovat – to aby se její parohatý choť o záletech své paničky nedozvěděl a aby mu zůstala iluze spokojeného, ničím nenarušovaného manželství.

Pro pana Hulínského bylo vyloučení veřejnosti během výpovědí poškozených výhodnější, neocital se totiž v palbě nenávistných pohledů a nesouhlasných hlasitých projevů, jimiž ho jinak z lavic pro přihlížející stíhaly zejména přítomné dámy.

S tajemnými hlasy, které mého mandanta při intimních stycích naváděly k útokům na jeho partnerky, jsme příliš neuspěli. Soudní znalci z oboru psychiatrie se shodovali na závěru, že pan Hulínský netrpí žádnou duševní nemocí ani poruchou, takže sluchové halucinace označili za způsob účelové obhajoby. Soud pak na základě tohoto konstatování vzal na vědomí, že obžalovaný je plně odpovědný za to, co dělal a jak si při tom počínal.

Úspěch jsem neměl ani se snahou docílit překvalifikování pokusu vraždy, ze kterého státní zástupce doktor Žahour mého klienta obžaloval, na pouhé ublížení na zdraví. Pouhé říkám zcela záměrně – vraždu totiž náš zákon trestá až patnácti roky kriminálu, kdežto v případě, že bychom byli uspěli se změnou právní kvalifikace nejtěžšího ze skutků mého klienta, rázem by se pro něj trestní sazba změnila nanejvýš na dvě zamřížovaná léta.

Jenže kdyby jsou kdyby a neplatí ani v trestním právu.

Soud dospěl k závěru, že Tomáš Hulínský, vzhledem ke své sexuální deviaci, je pro společnost velmi nebezpečný. A tak ho poslal do kriminálu na tucet roků. Pravda, do kriminálu s mírnějším režimem, to aby mu dal šanci na souběžné léčení.

Žalobce doktor Žahour byl s rozsudkem navýsost spokojený a ihned po jeho vynesení se vzdal práva na odvolání.

Tomáš Hulínský se nevyjádřil, ponechal si lhůtu na případné odvolání. Ta začne běžet od okamžiku, kdy mu bude doručeno písemné vyhotovení rozsudku, a trvá dva týdny.

Mně po vynesení soudního verdiktu řekl zklamaně a otráveně: „Tak jsme to projeli…”

„A co jste čekal?” zeptal jsem se ho překvapeně. Věci byly dány příliš jasně a výpovědi poškozených žen byly příliš průkazné, než aby mohl dopadnout lépe. Věděl to stejně tak, jako jsem to věděl já.

„Že mě z toho vysekáte. Prostě, že dopadnu lip, pane doktore,” odsekl.

„Věřte mi, že jsem dělal, co se dalo. A víc se udělat nedalo,” ujistil jsem ho.

Chvíli mlčel a pak mi řekl suše a nevzrušeně: „Nejspíš se odvolám.”

„Dobře, připravím odvolání,” kýval jsem hlavou, i když jsem o jeho smysluplnosti neměl valného mínění.

„Vy už ne. Nic nepřipravujte. Zkusím jinýho advokáta. Vy jste prohrál,” oznámil mi a vzápětí se nechal odvést eskortou. Kráčel, obklopen uniformovanými ozbrojenci, dlouhou soudní budovou a ani se neohlédl.

Houfu novinářů, kteří na mě číhali u těžkých dubových dveří, jsem stroze sdělil, že mě pan Hulínský před třemi minutami zbavil povinnosti obhajovat jej a že tudíž nemám, co bych tisku řekl.

A pak jsem si v nejbližším baru nechal nalít velkého panáka griotky. Její sladké aroma mě většinou uklidňuje. Tentokrát jsem se ale nemohl dlouho zbavit pocitu, že měla hořkou chuť pelyňku.

Jan Stach

Když láska bolí

Tentokrát musel zůstat inženýr Krajánek v zaměstnání o několik hodin déle než obvykle.

Zakázka, kterou jeho nevelká reklamní agentura získala, stála za to. S ním pracoval na projektu ještě Radim Kožíšek a po ruce byla i sekretářka firmy Lydie Soustová. Právě vařila oběma mužům kávu: „Na jak dlouho to ještě vidíte?” zajímá se přitom.

Krajánek má oprávněný pocit, že jako šéf firmy by měl odpovědět právě on: „Slečno Lydie, to vypadá, že máte večer rande?” začíná s nadsázkou.

Asi pětatřicetiletá, poměrně atraktivní žena se brání: „Už několikrát jsem vám přece říkala, že po mileneckých a manželských zkušenostech, se kterými se okolo sebe potkávám na každém kroku, bych si na krk nastálo žádného chlapa neuvázala!”

„Nebuďte taková pesimistka!” baví se dál Dušan Krajánek.

„To není žádný pesimismus, ale zdravý rozum!” oponuje mu ona. „Člověk by měl mít schopnost poučit se z neštěstí druhých!”

„Dobře, tak kam pospícháte?”

„Pane inženýre, budete se možná divit, ale dostala jsem obrovský hlad! Nic jiného v tom není.”

Krajánek se toho okamžitě chytil: „Pokračoval bych ještě necelou hodinu. Potom vás zvu na večeři!”

„Šéfe, čím jsem si to zasloužila?” neskrývala žena překvapení. Kromě toho, že neměla ráda chlapy, naopak mimořádně milovala peníze, a proto se ráda nechávala hostit.

„To je malé tajemství!” hraje s ní pan Dušan hru o ničem. „Já už si na vás něco vymyslím!”

„Jenom aby se toho nechytil Kožíšek. Lidé někdy hodně povídají…”

Dodělali, co bylo nezbytně nutné, potom se rozloučili s rozčarovaným Radimem, a aniž by před ním něco tajili, objednali si taxi a společně odjeli do luxusní restaurace ,U tajemné lilie.

Bylo tam poměrně plno. Personál inženýra Krajánka znal, a proto nebylo problémem najít stolek pro dva v příjemném zákoutí místnosti: „Šéfe, fakt jste mě dneska hodně překvapil!”

nevydržela dlouho mlčet Soustová.

„Čím, prosím vás?“

„Ten upovídaný Kožíšek si to pro sebe nenechá. Nevím, jestli 0 tom víte, ale o ruku jenom za posledního půl roku mě žádal už čtyřikrát!“

„Lydie, to jsem samozřejmě nevěděl, ale protože jsem vás sem nepřivezl, abych vás sváděl, tak mě jeho myšlenkové pochody v podstatě nezajímají.”

„Promiňte, ale v tomhle jste velmi naivní. To, že máte čisté svědomí, přece neznamená, že vám budou lidé věřit!”

„Které máte na mysli?” nevzdává to pan Dušan.

„Všechny ty, kteří se o naší dnešní společné večeři dozvědí!”

„Ale to jsou tací, kteří když někam pozvou ženu, tak nemyslí na nic jiného, než jak ji dostat do postele. Těch si nemusím vážit.”

„Jenomže ubližují nejraději a nejvíce.”

„Mám dojem, že se bojíte především vy!”

„Pravděpodobně ano, ale o vás!”

Začal raději z jiného, obecnějšího soudku: „Chodit s krásnými ženami po večeřích nemůže být hřích!”

Sám se té poznámce s chutí zasmál.

Zalapala po dechu: „Vy máte opravdu čisté svědomí?”

„Mám,” trval si na svém Krajánek, „ale na druhé straně bez mučení připouštím, že jenom kvůli večeři jsem vás dnes opravdu nepozval!”

Soustová byla stále roztěkanější: „Abych pravdu řekla, vůbec vám nerozumím, a to mě znervózňuje!”

„Jste člověkem, kterému věřím, a upřímně řečeno, vyhovuje mi 1 váš odstup od mužů. Doufám, že to od vás není jenom nějaká falešná póza!” připravuje si půdu inženýr.

Kupodivu mu v té chvíli neodpověděla.

„Mám osobní problém a nevím si s ním rady!” pokračoval.

Slečna Lydie byla stále opatrná: „Necítím se na to, abych vám radila,” hledala únikovou cestu.

Inženýr Krajánek byl ale rozhodnutý: „Nechci na vás, abyste mi radila nebo mě dokonce litovala. Budu úplně spokojený, když mě vyslechnete a necháte si to pro sebe.”

„Tak to bych zvládnout měla.”

„Jsem ženatý jedenáctým rokem a vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsme se s Karolínou, tedy s mojí ženou, naposledy pohádali!”

„Co víc si můžete přát?” nevěřila, ale nerozváděla to.

„Nebojte se. Háček to má, a pořádný!”

„Má někoho jiného?”

„Možná ano, ale o tom nic nevím, tak mě to ani netrápí.”

„Nic jiného mě nenapadá.”

„Sám pocházím z pěti dětí a to, že nemáme dosud žádného potomka, mě mimořádně štve!”

A bylo to venku.

„Tohle je hodně citlivé téma. Nevím, na co se ptát!”

„Když o tom mluvím se svou ženou, je také obvykle velmi zdrženlivá.”

„Můžete být konkrétnější?”

„Vždycky se dokáže vyhnout přímé odpovědi.”

„Konzultovali jste situaci s nějakým lékařem?” napadlo mladou ženu. „To by mohlo pomoci.”

Krajánek opět znervózněl více, než u něho bývalo zvykem: „Ona dobrovolně nikam nepůjde!”

„Promiňte, musím se vás na to zeptat. A co vy?”

„Byl jsem u doktora. Všechno je v pořádku…”

Lydie začala tak trochu licitovat: „Možná vaše paní ví, že je to její problém, a nechce se vám k tomu přiznat!”

„Jenomže já si myslím, že na velké, zásadní problémy by měli být vždycky dva! Lépe se to zvládá. Nebo ne?”

Tato otázka zůstala onoho večera bez odpovědi, ale jinak to byl pro oba poměrně příjemně strávený čas…

Inženýr Dušan Krajánek se samozřejmě ani po tomto rozhovoru svého snu o vlastním potomkovi nevzdal. Intenzivně přemýšlel, co dělat. Nápadů měl hned několik, ale…

Jeho rozhodnutí může být pro mnohé obrovským překvapením – navštívil soukromou detektivní kancelář! Po formálním uvítání šel rovnou k věci: „Mám pro vás práci. Máte o ni zájem?“

Malý, podsaditý zrzek nikam nespěchal: „O čem by to mělo být?“

„Potřebuji, abyste sledovali mou manželku a zjistili, zda má nějakého přítele!” vypadlo po malém zaváhání z Krajánka.

„Jak dlouho?”

„Myslím, že pro začátek by stačilo takových čtrnáct dnů!”

Detektiv začal dělat drahoty: „Pane, nevím jestli máte nějakou představu, ale to by nebyla zase tak levná záležitost! To vám raději říkám předem. Musím nasadit alespoň tři lidi, auto, také nějakou techniku…”

Krajánek to chtěl mít za sebou: „Kolik?”

„Předběžně bych to odhadoval na dvacet tisíc korun.”

Inženýr nelicitoval. Sáhl do náprsní tašky, vyndal peněženku a z ní vytáhl čtyři pětitisícikorunové bankovky: „Nechci žádné potvrzení a ani vy si nikam nic nepište. Zajímají mě pouze výsledky!”

Zrzek byl spokojený…

Pracovníci detektivní kanceláře Mata Hari se dali hned druhého dne do práce. Paní Krajánkovou začali sledovat v pravé poledne a pokračovali nepřetržitě šestnáct dnů. Ty dva dny navíc bylo chlapské poděkování šéfa detektivů za peníze, které nebude muset přihlašovat v daňovém přiznání.

Příliš práce to neobnášelo.

Žena byla zaměstnána na čtyřhodinový pracovní úvazek ve funkci sekretářky v malé advokátní poradně, a potom bud courala po obchodech, nebo se vracela domů, kde opravdu trávila drtivou většinu volného času.

Překvapivá změna se však odehrávala každý pátek a také ve středu. V tyto dny se manželka vedoucího reklamní agentury vracela domů bez jakéhokoliv zdržování. Ale za třicet minut odcházela opět pryč! V paruce a kalhotovém kostýmku, který na sebe nikdy jindy neoblékala.

Když se tak stalo poprvé, bylo dokonce dílem náhodné shody okolností, že si ji hlídkující detektiv vůbec povšiml…

Dalším štěstím bylo, že paní Krajánková nejela do žádného paneláku, kde by mohlo být obtížné zjišťovat, do kterého konkrétního bytu má namířeno, ale do nádherné vily ve čtvrti tamních boháčů.

Majitelem vily byl věhlasný architekt Arnošt Koudela…

Jak už bylo naznačeno, když se po osmnácti dnech oba muži, tedy šéf detektivní kanceláře a inženýr Krajánek, opět sešli, byla atmosféra úplně jiná. Logicky, špatné zprávy se neříkají dobře…

Začal Davídek, jak se vedoucí detektivní kanceláře Mata Hari jmenoval: „Pane, abych vám pravdu řekl, příliš příjemně si nepřipadám, a to mi věřte, že jsem zvyklý na ledacos!”

Krajánek zbledl: „Co mi tím chcete naznačit?”

„Vy jste nám tuhle zakázku zadal s podezřením, že je vám vaše manželka s někým nevěrná.

Je to tak?”

S tím inženýr zase tak úplně nesouhlasil: „Spíše jsem se potřeboval utvrdit v tom, že tomu tak není.”

„Bohužel, my jsme si jisti, že má poměr s jinou osobou!”

Hrobové ticho trvalo dlouhé desítky vteřin a otázka, kterou nakonec právě prohlášený „paroháč” vyslovil, byla stejně překvapivá jako celý tento příběh: „Alespoň mi potvrďte, že je mladší než já!”

Davídek přitakal: „Nejméně o deset roků. jestli vám to pomůže. Pane Krajánku, věřte, že z toho všeho nemám žádné potěšení!”

Inženýrovi se pomalu vracela duševní rovnováha: „Na vás se rozhodně nezlobím. Sice to, co jste zjistili, nic neřeší, ale alespoň je trochu pochopitelné manželčino chování.”

Jenomže s jobovkami jako kdyby se ten den roztrhl pytel: „Problém největší je ale v tom, že vaše paní nemá milence, ale milenku! Je to manželka známého architekta Koudely!”

„Že jsem se na to všechno nevykašlal,“ lituje inženýr, „to jsem si tedy pomohl!“

Šéf soukromých detektivů to raději nekomentoval.

„Pane, víte vy vůbec, proč jsem za vámi doopravdy přišel?“ překvapuje Davídka svou upřímností zákazník. Potřebuje se někomu svěřit.

„Nezmínil jste se,“ připustil tázaný a šel nalít dvě skleničky whisky.

Teprve když se inženýr zhluboka napil, dal se do vyprávění: „Jsme s Karolínou spolu spoustu let, ale nemáme děti. Vadí mi to a chtěl jsem to změnit. Jak se říká, přitlačit na pilu. K tomu jsem ale potřeboval mít jistotu, že mezi námi nestojí někdo třetí!“

Davídek se podrbal ve své neposlušné kštici: „Pane, jsem bejvalej policajt, a protože jsem měl i nějakou tu stranickou funkci, tak mě před lety vypoklonkovali. Ocitl jsem se ze dne na den na dlažbě a s hrůzou zjistil, že vlastně nic jiného neumím. Tak jsem si založil detektivní kancelář. Ale že se budu muset hrabat v takových případech, to mě ani ve snu nenapadlo!“

„S tím se musím vyrovnat především já sám!“ odcházel zákazník s hlavou mezi rameny…

Na rozhovor s manželkou se pan Dušan připravoval několik dnů. Nakonec se rozhodl, že ji pozve do divadla, a potom do vinárny na láhev dobrého červeného vína: „Co se děje?“

reagovala ona. „Jak mám tomu pozvání rozumět?”

V té chvíli to nekomentoval.

Přijeli umělci z Prahy a nutno konstatovat, že to bylo pěkné představení. Ve vinárně U dvou zvonů objednal inženýr stolek den předem. Jeho manželka sledovala veškeré jeho jednání s velkou nedůvěrou. Tušila nějaký problém, ale nechtěla uvěřit, že by se to mohlo týkat jejího největšího tajemství. Držela se, aby se nezeptala první. Bylo jenom otázkou času, kdy manžel začne…

Ten zoufalý dialog neměl vůbec žádnou diplomatickou předehru: „Karolíno, ty chceš ode mě odejít?”

„Co to povídáš?” byla zaskočená.

„Nebo budeš pokračovat v té nechutné hře?“

„O čem to mluvíš?”

Oba byli napjati, možná si i přáli, aby se něco takového mezi nimi nikdy neodehrálo, ale zároveň tušili, že takové přání jim nikdo nesplní: „Okamžitě přestaneš brát ty prášky a budeme mít dítě!” udeřil Dušan.

„Myslíš, že je to tak jednoduché?” chtěla se bránit. Jenomže protože pořád ještě netušila, co všechno její manžel ví, měla manévrovací prostor značné omezený.

A pak to přišlo: „Ty středy a pátky okamžitě zrušíš a začneme se věnovat sami sobě. Tohle ti prostě trpět nebudu!”

Zbrunátněla, přestala se ovládat a začala dělat chyby: „Ty jsi mě sledoval?”

„Promiň, ale to není na celé věci to podstatné!”

„Co si dovoluješ, je neslýchané! Mám své soukromí a ty mi ho nebudeš jenom tak brát!”

„A jak je to s mým soukromím?!”

„Já se Jitky nikdy nevzdám. Je to má nejlepší kamarádka!”

Krajánek pořád ještě držel fazónu: „Nechci, abys mi tady recitovala nějaké rozhodnutí hned.

Chápu, že si musíš srovnat myšlenky, ale jestli to bude jinak, než chci já, bude to jeden velkej průšvih!”

„Přestaň mi vyhrožovat! Když bude potřeba, odejdu pryč!”

„To můžeš, ale o tom, co jsi zač a co všechno jste spolu dělaly, mám i fotky, bude vědět celé město!”

Až v této chvíli paní Karolína doopravdy znejistěla: „Myslela jsem si, že jsi slušný, tolerantní chlap!”

„A co jsi ty?”

„Prostě jsem taková. Já si svůj osud nevybrala. Co s tím nadělám?”

„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?”

Na to paní Karolína svému manželovi odpovědět nedokázala…

Jitka Koudelová na sebe dbala. O pětadvacet let starší úspěšný manžel byl pro ni finanční jistotou, ona ho za to doprovázela všude, kam si přál. Tak byly domluveny i s Karolínou.

Teprve potom měla čas na ni. V opačném případě to bylo jinak. Krajánkové, jak se říká, své přítelkyni doslova zobala z ruky…

Teď zrovna běží paní Jitka svou pravidelnou pětikilometrovou trať po místním zámeckém parku. Postavu s černou kuklou na hlavě uviděla vystoupit zpoza obrovského dubu na poslední chvíli.

Beze slova sejí sápal po krku.

Určitě neměl ani ponětí, že tato žena chodí již čtvrtým rokem na hodiny karate. Její krk opravdu na vteřinu či dvě stiskl, ale pak začal kabaret. Několik ne příliš silných, ale dobře mířených úderů dlaní sevřenou v pěst do objektivně citlivých míst přineslo rychlý úspěch.

Chlapík v kukle klesl na kolena a skoro půl minuty lapal po dechu. Přepadená tak měla dostatek času utéci.

Když den nato vyprávěla Koudelová tuhle historku své přítelkyni, ta okamžitě zbledla: „Panebože, to byl určitě Dušan!“

„Myslíš tvůj manžel? Proč by to dělal?“ nechápala.

„Já ti to neřekla, on na všechno přišel a chce na mně, abych tě okamžitě opustila a měla s ním dítě!“

„Co jsi mu na to řekla?“

Karolína pohladila svou milenku po vlasech: „Že se tě nikdy nevzdám!“

Reakce Jitky byla mnohem chladnokrevnější: „Musíme s tím něco udělat!11

Já s ním promluvím,” nabízela zamilovaná Krajánková, „a když si nedá říci, tak od něho odejdu.”

Přišel první šok: „Přestaň dělat vlny. Tak holt mu to dítě dáš! A pak se zase k sobě vrátíme.”

Na přání kapitána Vorla jsme se sešli v malé útulné hospůdce na samém okraji Chomutova.

Objednali jsme si pivo a on si mezitím dobrých pět minut připravoval k zapálení pravý kubánský doutník. Teprve potom začal s vyprávěním: „Koudelová byla zavražděna ve svém domě. Pachatel na ni zaútočil zezadu velkou skleněnou vázou. Ta se naštěstí nerozbila a zůstaly na ní upotřebitelné otisky prstů. Sotva začalo oficiální vyšetřování, přišel za námi náš bývalý kolega Davídek, dnes má ve městě malou detektivní kancelář, a svěřil se nám se svými poznatky, když sledoval manželku inženýra Krajánka. Aniž bychom měli v rukou něco konkrétního, odebrali jsme oběma kontrolní otisky prstů. Ty na váze patřily paní Karolíně!”

Z její výpovědi vyjímáme: „Ze můj manžel na náš vztah přišel, jsem ještě byla schopná přijmout, ale když jsem se Jitce poté, co na ni někdo zaútočil v zámeckém parku, se vším svěřila, chovala se divně. Dokonce byla pro, abych měla s manželem dítě! Byla jsem zaskočená. Ale dva dny na to jsem ji viděla na procházce s holkou, které bylo maximálně dvacet. Sepnulo mi to! Na další schůzce jsem jí ten nový vztah vyčetla. Ona mi na to odpověděla, že je mezi námi konec, abych se raději vrátila natrvalo k Dušanovi! S tím už jsem se vyrovnat nedokázala!44

Vražedkyně byla odsouzena na jedenáct a půl roku nepodmíněně, jejímu manželovi však nebyl nikdy útok na paní Koudelovou v zámeckém parku prokázán…

František Uher

Výbuch přesně v osm

Když něco potichu tiká, často to hlasitě bouchne. Pokud něco tiká pod zaparkovaným autem, je to mnohonásobně podezřelejší. Nebylo však nikoho, koho by tikání zaujalo. Už proto, že bylo téměř neslyšné. Kolem zaparkovaného renaultu Laguna prošlo hodně lidí. Dokonce i dva policisté. Znali podobných vozů plno, schopných jízdy, pomačkaných, zcela zdevastovaných, rozebraných na prvočinitele. Nic nepomohl zabudovaný satelitní systém, automatická kontrola tlaku v pneumatikách ani šestistupňová převodovka.

Od půl osmé se kolem auta trousily děti do blízké školy. Krátce před osmou vyšla z domu nepřehlédnutelná štíhlá blondýnka se všemi atributy krasavice. K otevření vozu nepotřebovala klíč, stačilo dotknout se kliky. Usedla za volant, upravila si sukni, zasunula kartu do snímače a prostým stisknutím stavítka spustila motor. Předl tiše, tichounce, pokojně a skoro malátně, jako spokojená kočka. Do osmé hodiny zbývalo devadesát sekund. Uvedla vůz do pohybu. Před přechodem pro chodce ji stopla červená, ke škole spěchal štěbetající hlouček. Malá zrzečka s bílou mašlí na ni udělala dlouhý nos. Oplatila ji stejným, ale zrzečka to už neviděla.

Znovu odbočila vlevo, zrychlila, projížděla ulicí vilek utopených v zahradách, malou oázou zeleně ve středu města. Na chronometru zbývalo do osmé několik sekund. Sotva uplynuly, ozval se výbuch, následoval záblesk a další detonace, to explodovala palivová nádrž.

Vzduchem létaly části renaultu, některé dopadly daleko do zahrad. Vůz, reklamovaný jako první auto v historii, které získalo maximální ocenění v testu bezpečnosti, přestal existovat.

Stejně jako majitelka, nepřehlédnutelná štíhlá blondýna.

„Marie Valtrová, dvaatřicet, rozvedená, bytem Potoční dva nula nula osm, majitelka realitní kanceláře,” referoval policista a ukázal kamsi za nejbližší, značně poškozené oplocení. „Jako zázrakem se zachovala zadní espézetka. Jinak je to děs. Támhle pod jabloní leží ruka od lokte dolů, se zlatým náramkem a třemi prsteny. Sklenáři si v okolí máknou.”

„Ruka,“ opakoval inspektor Plevák mechanicky a trochu zlomyslně se zeptal: „Která?”

„Pravá,” opáčil policista pohotově, aniž měl jistotu. Hned si ale uvědomil, že na levé ruce by asi byly hodinky. „Podle svědků nastal výbuch přesně v osm. Jedna paní měla puštěné rádio, zrovna pípalo časové znamení.”

„Jedna paní povídala,” utrousil Plevák.

„Jinak nic neví. Ale byla to šlupka, slyšeli jsme ji přes několik ulic. Pojišťovny pohubnou,”

meditoval policista.

„Naše vydřidušské pojišťovny by nepoložilo ani potopení Titaniku,” řekl Plevák. „Kolik osob sedělo v autě?”

„Výbuch nikdo neviděl.”

„Kdyby ano, sotva by podal svědectví.”

Na místě zasahovali hasiči, velitel poznamenal: „V auťáku musely být výbušniny pěkně naštosované! Kde k nim přišla? Znal jsem ji od vidění, byla kus.”

„Ještě mi pověz, s kým chodila do postele,” řekl inspektor Plevák rozmrzele. „A jaké měla číslo bot.”

„Číslo jejích bot neznám,” odpověděl hasič klidně, „ale do postele možná chodila s primářem Kolským, sedávali spolu v Uranii.”

Do díla se pustili experti. Práce jako na stavbě pyramidy. Ostatky Marie Valtrové sbírali po kouscích. Fotodokumentace rozhodně nebude pro slabší žaludky. Stejně tak činili s částmi a částečkami auta. Z kabelky našli opálené kovové zavírání a pár centimetrů kůže. Pyrotechnik usoudil, že pachatel nálož předimenzoval.

Pleváka to zaujalo. „Záměr, nebo laická chyba?”

„Podle mého se pachatel vyznal. Snad chtěl mít jistotu. Umístil nálož pod karoserii v místech, nad nimiž je volant, ale zatím to ber s rezervou. Našel jsem kousek časového mechanismu.

Aspoň tak vypadá.”

„Kolik času potřeboval pachatel na umístění nálože?”

„Jestli měl všechno přichystané, stačilo mu pár minut.”

„Věděl, kdy Valtrová jezdí do kanceláře, k výbuchu došlo přesně v osm.”

„Sotva mohl s jistotou vědět, že pojede i dneska, ale zasloužil by. Blízko stojí škola. Těch dětí v ulicích! Jedno je jisté, nálož nepřipravil amatér, ale možná neměl zkušenosti právě s tímhle způsobem destrukce nebo s použitou výbušninou. Nálož ovšem mohl instalovat pod auto někdo jiný.”

Inspektor Plevák zastával stejné mínění. Samotná skutečnost vraždy byla podtržena podstatně výraznějším obecným ohrožením. Kdyby zrovna jel v protisměru autobus plný cestujících… Otázkou zůstávalo, kdo měl na Valtrovou spadeno. A proč. Motiv vede k pachateli, jindy zase stopa od pachatele k motivu.

Byly provedeny nezbytné úkony. Policisté zajistili byt Marie Valtrové i její chalupu po rodičích na samotě nad Svoradovem. Inspektor Plevák se vydal do realitní kanceláře. Dvě spoře oho-zené boubelky kolem třicítky hustily do chlápka s licousy výhody objektů, jejichž fotografie ležely na stole. Skláněly se, dávaly nahlédnout do výstřihů, nabízely prohlídky, že s ním některá ochotně pojede. Jedna zlatovlasá, druhá černá jako havraní peří. Vstoupivšího inspektora si nepovšimly, dokud významně neza-kašlal.

„Máte zájem…,” spustila blondýnka.

Nechtěl to protahovat, představil se. „Snad abyste přišel někdy jindy, pane. Tahle realitka nějaký čas neprodá ani psí boudu. Majitelka dneska zemřela.”

Nastalo ticho jako na moři za bezvětří, když loď vypne motory. Chlápek s licousy se dekoval se zjevným ulehčením, boubelky patrně hrály svůj part pěkně na tělo i na kapsu.

„Co se stalo?” vyzvídala zlatovlasá. „Po sedmé volala, že něco má a přijede později, abychom se tomu pánovi věnovaly.”

„Co měla?”

„Možná kšeft, možná rande.” Havraní vlas si cucala palec. „Co bude s námi? S realitkou?

Abychom se šly pást!”

„Znáte přítele paní Valtrové?” „Asi tři.“ Havraní vlas mluvila nevhodně frivolně. „Odpadli. S

posledním dělala tajnosti jako s chystaným přepadením jiné země.“

Zlatovlasá nemínila zůstat stranou. „Asi ženáč.’*

„Víte něco o bývalém manželovi paní Valtrové?**

„Zemřel. Předloni časně na podzim.“

„Měla paní Valtrová s někým neshody?”

Zlatovlasá se ušklíbla. „S dopraváky.”

„Ty vynechte!“ Sám je ovšem opomenout nehodlal, třeba přiloží na ohýnek suché polínko.

„Klienty si nepouštěla k tělu. Od toho jsme my. Ale některé kšefty držela pod palcem. Minulý týden se přihrnul starý chlap. Rovný jako prkno, šedovlasý, nakouřený jako pěnovka. Sršel zlostí. Prodávat, kupovat nebo reklamovat nepřišel, hrnul se rovnou k Marii, nás málem smetl s cesty.“

„Jméno?“

„Marii se možná představil. Zdržel se krátce. Bublal jako holub, ale slovům nebylo rozumět.

Když odcházel, ani nezabučel. Někde jsem ho už viděla, ale kde, to je u všech rohatých. Marii vytočil, dala si kafe, to dělala málokdy. Co sejí vlastně…”

„Zemřela,“ řekl Plevák. „Dámy, pro dnešek máte pauzu. Zapečetíme kancelář. Někdo vás vyslechne. Patrně já. Někdo, pravděpodobně někdo jiný, prozkoumá každý kousek papíru tady, v domě i na chalupě. Nepůjde to kvapíkem. Není vyloučeno, že v písemnostech nebo v počítači narazíme na stopu.“

„Marie měla všechno důležité v příručním počítači a v mobilu. Telefonní čísla, adresy…“

Zlatovlasá zmlkla. „Tak už nás nenapínejte!” a rozplakala se. Takzvaně usedavě.

„Nebul, krávo,” okřikla ji havraní vlas vlídně. „Tím Marii nepomůžeš.“

„I hráze mezi lidmi pukají, řekl Plevák. „To je potom mela. Valtrové dal někdo pod vůz nálož. Explodovala přesně v osm.’ „Málokdy se zpozdila. Havraní vlas za okamžik přihodila: „Z Potoční tady byla pěšky rychleji, ale musela ukazovat, že má na drahý bourák.“ „Jaká byla?“

Držely se, aby nesklouzly do pomluv, ale i příliš mnoho chvály vede k pochybnostem.

Nakonec vynesly i nějakou tu nízkou kartu. Někomu jde o dobré jméno, někomu o peníze, za které si dobré jméno kupuje. Nakonec připustily, že mnohé obchody nebyly zcela čisté a už vůbec ne průhledné. Zejména ty, na nichž participoval městský úřad. Valtrová je vyřizovala sama.

Od zapečetěné realitky se inspektor rozjel do nemocnice a značně obtížně se probíjel do pracovny primáře Kolského.

„Snad nestůněte, inspektore?11 uvítal příchozího.

„Něco by se našlo, v mých letech, ale to počká.“

„O zdraví jde v první řadě!“

„Nebo o smrt,“ řekl Plevák.

„To je krajnost,“ uvedl primář, dobrá nálada však vyprchala.

„Znáte Marii Valtrovou?“

„Nevlastní sestra. Narodila se, když jsem šprtal anatomii.”

Smutné sdělení přijal profesionálně, ale se zjevným přemáháním, na okamžik se odvrátil.

„Měla nějakého přítele, se kterým dělala tajnosti.”

„Ženatý člověk. Podstatně starší.”

„Budu diskrétní.”

„Chránila toho člověka jako vzácný klenot. Scházeli se potají, mimo město. Nechtěla ohrozit jeho pověst a manželství. Jde o rodinu, která ve městě něco znamená. Proč bychom ohrožovali její klid po Mariině smrti?”

„Protože nelze vyloučit souvislost.”

Primář se zvedl a přešel k oknu. „Znáte takzvanou modrou vilu nad vodní nádrží?”

„Architekt Jestřáb,” řekl Plevák zasvěceně. „Blíží se k šedesátce.”

„Zamilovaní vidí všechno růžově, postupně však začínají převládat všední odstíny šedi.

Marie to odmítala pochopit. Nebo počítala s negativními stránkami takového vztahu a rozhodla se riskovat. Jestřábovu rodinu znám jako lékař. Tchán sloužil v armádě. V

pětatřiceti podplukovník. Kádr. Perspektivní. Potom šlápl vedle a musel uniformu odložit.

Potloukal se po různých stavbách a nevedlo se mu zle. Po rehabilitaci dostal plukovníka a trafiku. Na radnici ho udělali vedoucím odboru, potom starostou, ze zetě byl přes noc hlavní architekt. Kolovaly řeči. Něco na nich asi bylo, Zach musel sbalit fidlátka a abdikovat.

Oficiálně ze zdravotních důvodů, ale v nepořádku měl snad jenom zuby. V rodině se chová jako zupák.“

Inspektor Plevák žil ve městě celý život, mnohé z toho znal, dokonce detailněji.

„Výbuch auta,“ povzdychl primář. „To je zatra věc. Když to člověk vidí ve filmu, působí efektně, ale v praxi… Soudím, že z Marie…“

„Pochybuju, že by ji kdokoli dokázal identifikovat, jednalo se o nálož s maximální brizancí, ale zachovala se část paže s náramkem a prsteny,“ řekl Plevák, uvědomil si, že nevyslovil soustrast, udělal to tedy dodatečně.

Primář poděkoval a atavisticky vyrazil: „Najděte toho zmetka!“

Prohlídka kanceláří, bytu i chalupy znamenala fiasko. Nepochodili ani v bance, kde měla Valtrová pronajatou schránku. Obsahovala vysokou částku v korunách a eurech, ale ani jediný záznam. Havraní vlas a zlatovlasá vyslovily podezření, že záznamy o některých neuskutečněných i realizovaných aktivitách zmizely i z počítače.

Architekt Jestřáb nebyl k zastižení, napřed měl dva dny jednání mimo úřad, potom onemocněl. Mnozí naznačovali, že se po smrti Valtrové psychicky zhroutil. Najednou se o jejich vztahu vědělo!

Nezbylo, než navštívit modrou vilu. Otevřela nevýrazná žena s ustrašenýma očima a nejistými pohyby. Jako kdyby se obávala, že za ohybem chodby naslouchají nepovolané uši.

Tenkým, přeskakujícím hláskem vysvětlila, že manžel onemocněl a nikoho nepřijímá.

„Zeptejte se, zda neučiní výjimku. Je to v jeho zájmu.“

Špitla „zkusím to“ a nechala ho stát v otevřených dveřích. Ani pozvání, ani vyhazov. Vzal to jako pozvání. Působila coby Popelka, která nesmí ve vlastním domě vyslovit svůj názor a už tomu tak přivykla, že to pokládá za normální.

Nepřímo to potvrdil vzpřímený muž s hustými šedinami a vzhledem stárnoucího elegána.

Rázně dokráčel k Plevákovi. „Jsem plukovník Zach.“

Plukovník, budiž… Komu čest, tomu čest. I když se s všelijakými letitými plukovníky roztrhl pytel. Zřejmě pán domu. Diktátor. Usurpátor. Hrdá, nasupená tvář, chránící dobré jméno rodiny za všech okolností. Dobré jméno, štít, který možná byl plný puklin.

Plevák se nedal odradit. „Nepřišel jsem za vámi, ale za architektem Jestřábem.”

„Leží. Nikoho nepřijímá. Mějte ohledy, člověče! Pokud trváte na svých otázkách, zodpovím je osobně. Jinak je můžete poslat poštou, zeť jistě časem najde čas k odpovědi. Třebaže netuším, čím může být někdo z naší rodiny užitečný právě policii.” Vyjádřil se hezky od plic, jako kdyby policii stavěl na roven popelářů nebo strážní četě u intendančního skladu.

Inspektor Plevák zachoval klid, spolkl hořké sousto, však nebyl všem dnům konec. „Stává se to, někdy ani napřed netušíme, co všechno nám ten nebo onen může prozradit. A přesto nakonec získáme cenné poznatky.”

„Tady u nás ne! O co se jedná?”

„Nepřišel jsem za vámi,” upozornil Plevák a vybavil se mu první rozhovor s boubelkami z realitky. „Vaše jednání bych mohl posuzovat jako pokus o maření úředního výkonu, jistě si to uvědomujete. Znal jste Marii Valtrovou?”

„Myslíte tu kšeftařku s nemovitostmi? Navštívil jsem ji. Vedli jsme se zetěm diskuzi stran hodnoty tohoto domu. Ta ženská mu samozřejmě nechtěně dala za pravdu.”

„Aniž by si dům prohlédla?”

„Do toho vám nic není.” Dalo se to vyložit tak, že dům znala zvenčí i zevnitř.

„Znal Valtrovou pan architekt?”

„Sotva. Snad od vidění. Když jsem uvedl její jméno, věděl, o kom vedeme řeč.“

„Rád bych slyšel odpověď od pana architekta,“ řekl Plevák paličatě. „Máte vůbec jistotu, že je doma?“

Než se nadál, Zach ho vystrčil za dveře a zabouchl mu před nosem. Plevák se o tom nehodlal nikomu zmiňovat. Policisté mají opravdu chodit ve dvojicích nejen proto, že jeden umí číst a druhý psát, ale protože vzbuzují větší respekt. Jeden policajt, žádný policajt, to přísloví mělo něco do sebe. Také je to bezpečnější, mít po boku kolegu. Jenže zločin bují, kriminálku postihuje personální nouze.

Rutina vedla Pleváka k ověření údajů o všech zainteresovaných. Maličko zpozorněl nad zprávou o vojenské službě architekta Jestřába, v jejímž průběhu se oženil s dcerou velitele, tehdy majora Zacha.

Zach. Major, podplukovník, plukovník. A stále ženista. Specialista na destruktivní akce. Po odchodu z armády pracoval jako střelmistr v podniku, zabývajícím se výstavbou komunikací.

Rodina měla ve městě jméno. Jestřábův otec byl ředitelem velkého strojírenského závodu, dvě volební období poslancem, matka dětská lékařka. Příbuzní, známí, známí známých a příbuzní příbuzných, vesměs úspěšní lidé. Trvalo to, než kriminálka získala potřebné oprávnění. To již věděli, že architekt Jestřáb pobývá v soukromém psychiatrickém zařízení daleko od města a podal žádost o předčasný důchod. Vstup do modré vily proběhl náležitě dramaticky, Zach předvedl okázalý výstup. Sklaplo mu, když v úkrytu pod podlahou garáže objevili již jen skromnou zásobu trhavin a dalšího materiálu, nutného k destrukcím. Otisky prstů usvědčily Zacha. Jestřábové se zhroutila a příbuzní ji dopravili za manželem, který nebyl podle ošetřujících lékařů schopen rozhovoru. Natož výslechu. Patrně tušil nebo věděl, ale vystoupit proti tchánovi se neodvážil.

Zach zapíral. Všechno. I výbušniny. Jeho advokát mluvil o narafičených, podvržených důkazech, o policejní neschopnosti a zvůli…

Až zavolali z menší venkovské policejní stanice na opačném konci Čech. Dostavil se k nim architekt Jestřáb, opustivší z vlastní vůle ústav a žádající o rozhovor s vyšetřovatelem smrti Marie Valtrové.

Zach se nezbavil arogantního vystupování ani u soudu. Zeťovo svědectví a posléze i dceřina výpověď znemožnily další zapírání, také však zvýšily patologickou nenávist k oběti. „Ta coura musela zmizet! Nechápu, čím zetě obloudila! Kdyby ta avantýra praskla, padla by hanba na celou rodinu!”

Soudkyně prohlášení nekomentovala, státní zástupce se omezil na krátké gesto bezmoci a obhájce ho raději přešel mlčením.

„Výbuch mohl zranit nebo zabít děti, které kolem osmé spěchaly do školy,“ upozornila soudkyně.

„V osm už mají sedět v lavicích,” vykřikl Zach.

„Vyučování začíná v osm patnáct.”

„Vidíte,” pronesl Zach zaskočeně, „tohle mě nenapadlo!”

Napadlo ho ovšem podat odvolání proti rozsudku.

Během přelíčení se o mnohém nemluvilo. V modré vile byly zajištěny neúplné doklady o podivných machinacích, na nichž participovali a vydělávali někteří zaměstnanci radnice a Marie Valtrová. Najevo vyšly komplikované vazby, důkazů však bylo pomálu. Snad i snahy dopídit se celé pravdy. Tak se stalo, že nikdy nebylo vzneseno žádné obvinění. Ani proti primáři Kolskému, u kterého byly nalezeny doklady, postrádané v realitní kanceláři. Včetně několika zajímavých disket. Primář několikrát vystupoval při prodeji či koupi jako nastrčený kupec. Sotva z čiré příchylnosti k nevlastní sestře.

Inspektor Plevák někdy přemýšlel, zda Marie Valtrová byla odstraněna jako milenka, nebo jako nepohodlná, nadmíru zasvěcená osoba.

Jiří Bílek

Čerstvě zrytý záhon

Karl Schwarz vzal rycí vidle a zavolal na ženu, že jde zrýt ten záhon. Jaro už bylo cítit ve vzduchu, polovina března byla v roce 2003 poměrně teplá a agrotechnické lhůty nepočkají. A Lori také ne, už ho uhání třetí den a nedala by mu pokoj. Zamířil s vidlemi na zahradu, kterou miloval a současně by ji někdy raději neviděl. Dokud byl mladší, nějak mu to nepřišlo, ale teď mu připadala stále větší. Jak přibývají roky, tak ubývá sil – to říkala už přece jeho matka. A jemu bude už sedmašedesát. Zadíval se na zahradu, kterou vzadu ukončoval dřevěný altán s plotem, oddělujícím ji od lesa. Bude se muset s Lori domluvit na omezení záhonů, nebo si koupí nějakou mechanizaci. Ale to první by bylo rozhodně lepší, protože s technikou si Karl Schwarz nikdy nebyl blízký.

Zabořil vidle do hlíny měkké od nedávných dešťů a v duchu si blahořečil, že záhon přeryl už na podzim. Teď to šlo mnohem lépe. Postupoval systematicky, jako konečně při všem, co dělal, a vyrytou zeleň s kořínky házel do kbelíku. Pak ale ucítil na konci vidlí cosi nezvyklého a když převrátil hlínu, s překvapením hleděl na něco, co až moc připomínalo lidskou ruku.

Opatrně odhrnul hlínu a neměl nejmenší pochybnosti – v záhonu na jejich zahradě ležela mrtvola! Nepřemýšlel, kde se tam vzala, utíkal k telefonu, protože kdo by chtěl mít kousek za barákem cizí hrob.

Za dvě hodiny bylo ze záhonu vyzvednuto mrtvé tělo. Šlo ženu, která byla zcela nahá a už ve značném stupni rozkladu. Přítomný lékař odhadl její věk na dvacet let, ale více mohla ukázat až pitva.

„Teď si na nás budou všichni ukazovat prstem,” bědoval Karl Schwarz a jeho žena mu přitakávala. „Proč tohle muselo potkat zrovna nás…!“

Manželé Schwarzovi byli ochotni odpřísáhnout, že s mrtvou nemají pranic společného.

Nevěděli ani, kdo by to mohl být, protože pobyt v zemi – předběžně byl odhadnut na šest měsíců – silně narušil měkké části těla a z obličeje udělal beztvarý půlkruh. Zůstaly jen vlasy, černé jako uhel.

„Loni v říjnu tam určitě nebyla, to jsem ten záhon ryl,“ tvrdil Karl Schwarz. „Přece bych šijí musel všimnout!“

Záhon byl asi patnáct metrů za domem, který bránil pohledu z ulice. Dalo se k němu dostat také z druhé strany, od altánu, kde byla v plotě branka vedoucí do lesa. Obvykle nebyla zamčená, protože vilová čtvrť v německém městě Haam patřila mezi klidné a bezpečné.

„Nevšimli jste si na tom záhonu něčeho nezvyklého?11 zeptal se inspektor Kiihnel.

„Ne,11 zavrtěl hlavou Schwarz.

Nebylo divu, pokud hledal vrah vhodný úkryt, čerstvě zrytý záhon byl přímo ideální. Kdo by si všiml, že půda byla nakypřena dvakrát po sobě?

V netradičním hrobě se už nepodařilo nalézt nic, přestože zemina byla pečlivě prosáta.

Policie neměla jedinou indicii, která by jí mohla pomoci k identifikaci mrtvé. Zbývala naděje, že něco nového vnese do případu pitva.

Patolog usedl proti inspektorovi Kůhnelovi a vhodil do kávy tři kostky cukru.

„Po té řezničině si musím trochu osladit život,11 řekl na vysvětlenou. „Věk kolem dvaceti, příčinou smrti bylo uškrcení, před smrtí měla pohlavní styk a byla třetí měsíc těhotná. V zemi byla pět až sedm měsíců. To je to, co tě asi bude zajímat nejvíc.11

„Nějaká jizva, mateřské znaménko nebo něco podobného?11 zeptal se inspektor.

„Je mi líto, nic takového jsem nenašel. Musela to ale být docela hezká ženská…11

„Byla v tom a před smrtí se milovala,11 zamyslel se inspektor Kiihnel. „Možná to byla klasika – s někým chodila, přišla do jiného stavu, on si ji nechtěl vzít, ona zase odmítala potrat, a tak se rozhodl, že se jí zbaví. Tyhle případy mám nejraděj, pere se v nich špinavé prádlo a zvedá žaludek.”

„No nic, já půjdu,” řekl patolog a dopil kávu. „Pitevní protokol dostaneš odpoledne, ale víc se z něj nedozvíš. Tak zlom vaz!”

Seznam pohřešovaných osob prozradil, že na počátku listopadu roku 2002 zmizela Karin Pucková, devatenáctiletá studentka bydlící v Haamu. Měla neshody s matkou, která si po rozvodu přivedla nového partnera, a tak všichni byli přesvědčeni, že utekla z domova.

Vyšetřování jejího zmizení nepřineslo žádný výsledek. Co když ale právě ona skončila v záhoně na zahradě manželů Schwarzových?

První důkaz, že mrtvá je opravdu Karin Puckovou, přinesl rentgenový snímek levé ruky, kterou si zlomila jako patnáctiletá: srostlé poranění bylo totožné, druhý důkaz – o něco později test DNA. Naposledy byla Karin viděna v sobotu 2. listopadu 2002 odpoledne, kdy odešla z domova.

„Říkala, že jde za kamarádkou,” řekla inspektorovi její matka. „Ale k ní už nedošla. Jenže tohle všechno jsem už říkala tehdy.”

„To nevadí, třeba si ještě na něco vzpomenete. Prý vaše vzájemné vztahy nebyly právě nejlepší.”

„Nebyly. Nemohla mi odpustit, že jsem se rozvedla. Manžel se odstěhoval až někam k Ulmu, snad si psali, ale o tom jsme se nebavili. Nesnášela Hanse, to je můj druhý muž, myslela si, že je příčinou všeho.”

„A nebyl?” ujelo inspektorovi.

Pětačtyřicetiletá žena se na něj podívala překvapeně. „Tohle sem snad nepatří.”

„Jaké byly jejich vzájemné vztahy?”

„Jak už jste řekl – ne právě nejlepší. Ale Hans ji měl rád a snažil se s ní vycházet v dobrém,”

odpověděla Heidi Pucková. ,Jenže znáte dnešní mladé – se vším jsou hned hotoví. Jejich svět je černobílý, stejně jako starý film. A jednoznačný: ten za nic nemůže, ten zase za všechno.”

„Měla vaše dcera nějakého chlapce?” „Jo. Dietera Kunzeho. Ale moc velká láska to asi nebyla, jinak by mu nezahýbala.”

„S kým?“ chtěl vědět inspektor.

„Co já vím. Ale častokrát řekla, že jde s ním, a on ji tu potom hledal. Takže byla asi s jiným, to dá rozum.”

Inspektor Kiihnel si musel vzít bábovku a velký hrnek poctivé kávy, jak zdůraznila Lori Schwarzová. Seděla proti němu a dívala se na kriminalistu tak upřeným pohledem plným očekávání, až mu to bylo nepříjemné.

„Chodila k vám Karin Pucková?“ položil komisař první otázku z dlouhého seznamu těch, které si předem připravil.

„Ne. Nikdy u nás nebyla,” odpověděl Karl Schwarz a jeho žena přikývla.

„Vzpomenete si, co jste dělali loni 2. listopadu?11

Karl Schwarz už se chystal odpovědět záporně, ale jeho žena ho předběhla: „Byli jsme na Dušičkách, no jen si vzpomeň. Jeli jsme nejdřív na hrob a potom k sestře, vrátili jsme se až v pondělí. Na dálnici jsi píchnul kolo, a tak jsme přijeli až za tmy.“

„Váš dům byl tedy prázdný.11

„Samozřejmě. Děti nemáme, psa nebo kočku také ne. Vy myslíte, že právě tehdy…?“

Lori Schwarzová si rychle zakryla dlaní ústa, jako kdyby se bála vyslovit další slova. V očích se jí zračila opravdová hrůza.

„Nevím. Kdo to tady u vás dobře zná?“

„Všichni sousedi,“ dostal se konečně ke slovu i Karl Schwarz.

„A hlavně ti tvoji kamarádíčkové!” připomenula jeho manželka.

„Ale jdi! Občas za mnou přijde pár známých, sedíme vzadu v altánu a povídáme si. Taková pánská jízda,“ řekl Schwarz.

„A pěkně popíjíte, jen to řekni tady panu inspektorovi. A ty pak v noci chrápeš!”

„Mohl byste mi říct jména?”

„Proč? Snad si nemyslíte, že někdo z nich… Ale jistě, klidně vám je povím, všichni mají čisté svědomí stejně jako já.“

Inspektor Kiihnel si zapsal šest jmen mužů, kteří byli většinou vrstevníky Karla Schwarze.

„Když Karin zmizela, nebyl jsem tady,“ řekl inspektorovi Dieter Kunze, jednadvacetiletý automechanik. „Vezl jsem rodiče na hrob, bylo to zrovna na Dušičky. Ptali se mě na to už tenkrát.”

„Nepozoroval jste na ní v poslední době něco zvláštního?”

„Ani ne. Ona byla taková trochu divná,” odpověděl mladík, který si co chvíli olízl rty. „Ani vlastně nevím, jestli mě měla opravdu ráda. Někdy jako kdyby ani nebyla se mnou, myslím myšlenkami. A jindy by mě zase láskou snědla. Nevyznal jsem se v ní.“

„Víte, že čekala dítě?”

„Ne,” vydechl Kunze a jeho překvapení bylo opravdové. „S kým?”

„Stýkala se s vámi.” připomenul Kuhnel.

„Nejen se mnou,” řekl Kunze po kratším zaváhání. „Podezříval jsem ji, že je mi nevěrná.

Někdy zmizela a její matka mi tvrdila, že má být se mnou. Když jsem sejí na to ptal, smála se a tvrdila, že nerozumím ženské duši. Občas jí asi poskytla alibi Wera, to byla její nejlepší kamarádka. Přísahala, že Karin byla s ní, ale znáte to.”

„Měl jste na někoho podezření?”

„Ne. Nikdy jsem ji neviděl s jiným. A asi ani nikdo jiný, protože to by se mi určitě doneslo.

Lidi rádi druhým sdělují jejich neštěstí. Snad aby zapomněli na to svoje.”

Vtom musel inspektor s Dieterem Kunzem souhlasit. Položil mu ještě několik otázek, ale spíš už jen proto, aby si ověřil pravdivost jeho výpovědí z listopadu loňského roku, kdy s ním policie sepsala dva protokoly. Nijak se od svých tehdejších tvrzení neodchýlil.

Šest mužů, jejichž jména se Kuhnel dozvěděl od Karla Schwarze, shodně uvedlo, že se u něho občas scházejí na kus řeči.

„Ale jen od jara do podzimu, dokud je teplo,“ řekl Olaf Reiter. „Ono se tam nedá topit a staré kosti už snadno prochladnou.”

Všem bylo mezi jednašedesáti a osmašedesáti lety, měli manželky, děti a vnuky a Karin Puckovou znali dobře. Někteří přiznali, že se jim líbila a s chutí se za ní otočili. Proti její návštěvě v altánu by nic neměli, jenže proč by taková krasavice přišla mezi staré dědky? Leda aby si z nich dělala šoufky.

„Kdyby se to dozvěděla moje Trudi, měl bych kufr přede dveřmi,” řekl Horst Wiener, který z šestice vypadal nejzachovaleji. „A ostatní by nedopadli jinak. Kdepak, pane inspektore, mezi námi toho vraha nehledejte, zbytečně ztrácíte čas. My o tom nic nevíme.”

Hans Zeller se inspektorovi svěřil jako muž muži, že on by si s takovou mladicí už ani nevěděl rady. Dostalo se mu od kriminalisty ujištění, že to určitě říká jen tak, což ho viditelně potěšilo.

„Až vám potáhne na sedmý křížek jako mně, pak si vzpomeňte. A dáte mi za pravdu, to si pište!”

Kiihnel se nemohl zbavit dojmu, že mrtvou Karin Puckovou zakopal na zahradě Schwarzových někdo, kdo to tam dobře znal. A kdo dokonce věděl o čerstvě zrytém záhonu.

Rýč nebo lopatu s sebou nosit nemusel, vše měl připraveno v dřevěném přístěnku na zadní straně domu. Čím víc o tom komisař přemýšlel, tím byl přesvědčenější o tom, že vrah se u Schwarzových dobře vyznal. A věděl dokonce i to, že odjíždějí na Dušičky.

Wera Siebelová byla onou kamarádkou, za níž Karin Pucková inkriminované odpoledne odešla. Našli ji až po téměř půl roce mrtvou.

„Nebyla u mě, opravdu ne,” řekla inspektorovi. „Asi měla rande. Byly jsme tak domluvené, protože Dieter ji podezříval z nevěry. Tak říkala, že chodí za mnou.”

„Proč jste to neřekla, když vás tehdy vyslýchali?”

„Nechtěla jsem ji shodit,” přiznala Wera. „Nemohla jsem vědět, co sejí stalo. Mohla se přece vrátit a já bych vypadala… Však víte jak.”

„Víte, za kým chodila?”

„Ne. Nechtěla mi to říct. A byla to konečně její věc. Někdy je lepší nevědět. Kdyby se to provalilo, padlo by podezření na mne.”

„O tom muži tedy nic nevíte? Jestli byl mladý nebo starý, místní nebo přespolní, bohatý nebo chudý…”

„Byl místní, jednou mi říkala, že ho dobře znám. A asi starší, protože jí dával peníze a kupoval dárky. Ona na tom Karin nebyla dobře, nesnášela se s matkou ani s tím jejím, nechtěla si říkat o peníze, vždycky z toho byla hádka.”

„Svěřila se vám, že je v jiném stavu?”

I tentokrát bylo překvapení naprosto spontánní.

„Rád bych si promluvil jen s vámi, pane Schwarzi,” řekl inspektor Kuhnel muži, který mu přišel otevřít branku. „Uděláme si takovou pánskou jízdu. Souhlasíte?”

„Půjdeme do altánu, tam budeme mít klid.”

Ale ve dveřích vilky už stála Lori Schwarzová a celá se třásla nedočkavostí.

„Já si jen něco ověřím, paní Schwarzová,” řekl inspektor omluvně. „Uvaříte mi zatím zase to výborné kafíčko?”

, Jen tam nebuďte dlouho, ať vám nevystydne,” přikývla radostně žena.

„Budu k vám upřímný a byl bych rád, kdybyste ke mně byl stejně upřímný i vy,” začal inspektor, když usedli na gauč u stěny pokryté rohoží. „Ten, kdo zavraždil Karin Puckovou, to u vás moc dobře znal. Musel vědět i to, že odjíždíte na Dušičky.”

„Vy myslíte někoho ze sousedů? Nebo z té naší pánské společnosti? Ale to je naprostý nesmysl! Jsou to sami slušní lidé!”

„Nepůjčil jste někdy altán na nějakou schůzku? Je k tomu přímo ideální – dá se nepozorovaně přijít i odejít, nikdo tu na vás nevidí, protože kolem jsou stromy a keře a přes zavřená okna toho moc slyšet není, ten gauč je příjemný…”

„Za co mě máte, pane inspektore! Cožpak jsem nějaký kuplíř?”

„Samozřejmě ne. Ale chlap má přece pro druhého chlapa pochopení.”

„Dobře, už tak mám zkaženou pověst. Nikomu jsem altán nepůjčil, ale jednou jsem tu našel Horsta. Někdy v červnu loňského roku, zrovna jsme sklízeli jahody. Lori dělala koláč, měla jich málo, já je šel dotrhat a viděl, že tu někde je. Schválně jsem dělal hluk. Ven vyšel Horst a prosil mě, abych to nikomu neříkal, že tu má ženskou. Že za ním odněkud přijela, neměl s ní kam jít a že to bylo poprvé a naposledy.”

„A vy jste mu to slíbil,” konstatoval inspektor Kiihnel. „Kdo to byl, to nevíte?”

„Ne. Odešel jsem a on mi potom moc děkoval. Víc jsme o tom spolu nemluvili.”

Horst Wiener byl v takovém šoku, že se okamžitě přiznal: „Scházeli jsme. Různě, někdy i v tom altánu, když Schwarzovi někam jeli. S mojí Trudi už nic není a já jsem pořád ještě chlap. Měl jsem Karin rád, i když mohla být mojí vnučkou. Jenže jí šlo jen o peníze. Pochopil jsem to, když za mnou přišla, že je v tom. Chtěla peníze, strašně moc peněz. Aby šla na potrat. Jinak si prý dítě nechá a já budu platit až do smrti. Dostal jsem strach. Kdyby se to dozvěděla Trudi, vyhodila by mě. Kam bych šel? Tady bych už žít nemohl, všichni by si na mě ukazovali.”

Když se dozvěděl, že Schwarzovi odjíždějí na tři dny, rozhodl se toho využít. Pozval Karin do altánu s tím, že si o všem v klidu promluví a že jí přinese i nějaké peníze.

„Uškrtil jsem ji, nic jiného mi nezbývalo. Potom jsem ji svlékl a když jsem uviděl to krásné tělo… Pomiloval jsem ji naposledy, věděl jsem, že už nikdy takovou krásnou holku mít nebudu. Můžete mě za to odsuzovat, ale já toho nelituji. Konečně byla moje úplně celá. Pak jsem ji v noci zahrabal do čerstvě zrytého záhonu. Její věci jsem spálil. To je všechno, víc už nepovím.”

Soud poslal jednašedesátiletého muže do vězení na patnáct let. Jeho žena se s ním dala rozvést a pro rodinu přestal existovat.

Aleš Pivoda

Julča už nepřijde

Počkal si na ni, nespěchal. Věděl, že jeho šance přijde. A teď tu konečně byla, zůstali v domě sami, jen ona a on.

Nečekala to, zaskočil ji. Přišel za ní do kuchyně, kde se točila kolem dřezu, hrnků a kávových lžiček.

„A teď s tebou jednou provždy skoncuju, ty mrcho,“ zasyčel jako jedovatá kobra. „Zaplatíš za všechno, cos mi až doteď vyváděla, rozumíš?”

„Jsi cvok. Ubožák. Jen samý kecy, na to tě užije. To tvůj fotřík, ten je jiná klasa. To je opravdovej chlap. Jenže ty nejsi po něm. Ty jsi celá matka. Taky ubožačka,” vyjela na něj.

Zbrunátněl a rozklepal se. O jeho matku se zrovna TAHLE otírat nebude. „Zmlkni, bestie!

Moji mámu si do huby brát nebudeš. To nedovolím! Stejně jsem nikdy nepochopil, co na tobě fotřík vidí, čím sis ho omotala kolem prstu.”

„Nepochopil jsi to?” uchechtla se. „Není divu. Kdybys byl opravdovej chlap, jako je tvůj táta, kdybys nebyl zabedněná hlava, třaso-řitka a srab, věděl bys. Já totiž, na rozdíl od tvý mámy, jsem ženská se vším, co k tomu patří, rozumíš? A to tvůj otec dovede ocenit.”

René Kobosil stál za zády Julie Lánské, otcovy milenky, která bez skrupulí a dokonce s potěšením vystrnadila z Kobosilovy vilky skutečnou paní domu a Reného matku do mrňavé, neútulné garsonky na periferii okresního města.

„Jsi hnusná zmije,” otřásl se odporem. „Máma je stokrát lep než ty…”

„Víš co, hošánku?” utrousila Lánská od dřezu s nádobím jen tak na půl úst přes rameno. „Ty i tvoje máma byste měli spolu zalézt deset sáhů pod zem a už nikdy nevylézat.”

V té chvíli ještě netušila, že se ocitla ve smrtelném nebezpečí. Reného od počátku podceňovala, měla ho za slabocha, za budižkničemu, nikdy by nevěřila, že syn jejího milence dokáže sebrat síly a odvahu a splnit to, čím jí tu a tam vyhrožoval.

Jenže René Kobosil síly a odvahu sebral. Najednou držel v ruce masivní dřevěný váleček na nudle. Rozpřáhl se vší silou, kterou znásobovala veškerá jeho nenávist k ženě, jež vypudila z Reného rodného domu jeho matku a jež si tu hrála pod otcovou kuratelou na domácí paní.

Udeřil ji zezadu do hlavy. „Máš, cos chtěla,“ zamumlal. Když padala se zaúpěním na kolena k zemi, vpil se pohledem do jejích očí. Byly v nich dva velké otazníky. A taky náhlý strach.

Julie Lánská pochopila, že jí jde skutečně o život.

Když vyšel ven z vilky na zahradu, kde jeho otec, manželka a dvě děti v podvečerním poklidu opékali v plamenech táboráku špekáčky, měl v duši najednou pocit úlevy. Už nikdy mu Lánská neřekne jediné křivé slovo. Už nikdy se nebude vysmívat jeho mamce. A on už se nebude muset trpně dívat, jak se ta čarodějnice úlisně ovíjí jako břečťan pažemi kolem krku jeho táty.

Na to, co ho teď čeká, jaké martyrium bude muset podstoupit, zatím nemyslel.

„To je dost, že jdeš, Renku,“ křikla na něj jeho žena od ohniště zvesela. „Budeš chtít taky opéct buřta?“ zeptala se, prohrábla hořící polínka a přihodila k nim další. Večerní oblohu nad obcí Smrčná ozářil odlesk plamenů, vzhůru se vznesly svítící jiskry.

„A kde je Julča?“ houkl na něj otec. „Proč taky nejde k ohni? Máme tu znamenité víno z jižní Moravy!”

René Kobosil se dva metry od vilky zastavil. Zhluboka se nadechl a pak vykročil. „Jarko, pošli děcka pryč,“ řekl manželce.

,,Co se děje?“ zdvihla tázavě obočí.

„Musím vám něco říct. Něco důležitýho, u čeho nemůžou bejt,“ opáčil Kobosil.

„Teď, když pečeme buřty?“ zeptal se jeho otec.

„Jo, teď. Je to opravdu dost důležitý…” přikývl René.

„Tak jo,“ souhlasila Jarmila Kobosilová. „Rostíku, Johanko, jestli jste už dojedli, dejte králíkům seno, ano?“ poslala své ratolesti pryč z dosahu a doslechu.

„Cos dělal, Renku?“ vytřeštila za okamžik oči, když se na svého muže podívala pozorněji.

„Máš košili od červené barvy… Nevím, jestli to půjde vyprat. Co a kde jsi prosím tě natíral, že ses tak umazal?”

René Kobosil se podíval na svého otce i na svou ženu. Pět šest vteřin mlčel. Teprve pak promluvil. Tiše, klidně, s plným vědomím toho, co říká. „To není barva. A Julča už nepřijde…”

Policejní vyšetřovatel major Rudolf Vincent a státní zástupce JUDr. Pavel Bušek, který nad vyšetřováním vraždy Julie Lánské podle zákona dohlížel, opřeli obvinění, respektive obžalobu vznesenou vůči Renému Kobosilovi o znalecké posudky, vypracované soudními znalci z oboru medicíny, forenzní psychologie

i psychiatrie.

„Na oběť zaútočil nejprve dřevěným válečkem na nudle a posléze i kuchyňským nožem.

Nakonec ji i škrtil. 2ena utržila celkem devět ran masivním dřevem do hlavy a posléze jí obžalovaný zasadil nožem tři bodnořezné rány. Třetí z nich jí přeťala tepnu na krku a oběť poté zemřela na následky vykrvácení.” Tolik citace ze soudního spisu.

Major Vincent strávil s René Kobosilem dlouhé hodiny a o jeho životě, o vzájemných vztazích lidí žijících ve vilce na kraji Smrč-né a hlavně o vztahu Kobosila k zavražděné Lánské se dozvěděl spoustu důležitých, ba detailních informací.

„Ona mě dlouhodobě a nechutně pomlouvala. Po Smrčné roztrušovala, že jsem jako chlap k ničemu, že se mnou v posteli nic není a že moje žena Jarka je se mnou jen kvůli dvojčatům.

Dokonce jsem se dozvěděl, co o mně taky kdesi povídala – že Johanka a Rostík možná ani nejsou moji, protože se na nic nezmůžu. Natož prej na dvojčata,” líčil René Kobosil policejnímu vyšetřovateli během šetření případu. „Samozřejmě že se tyhle její kecy dostaly až k nám do práce. A kolegové v zaměstnání si ze mě pak dlouho utahovali, byl jsem jim pro smích. Raději bych se byl tenkrát neviděl…”

Muž, který poslal milenku svého otce a sokyni své matky v lásce na cestu, z níž už není návratu, neskrýval, že Lánskou nenáviděl. Jenže navenek to nedával znát, před rodinou i před sousedy a známými hrál vcelku zdařile roli chápajícího a přejícného syna, který tátovi schvaluje jeho volbu.

„Vím, že otce nabádala, aby se s mámou rozvedl a ji aby si pak vzal. Dokonce bych řekl, že ho k tomu nutila. Šlo jí o prachy,

o naši vilku, pole a docela pěkný kousek lesa, který nám patří. Otci namlouvala, jak je úžasný, jaký je chlapák a milenec, ale ve skutečnosti pásla po majetku,“ vyprávěl René Kobosil policejnímu vyšetřovateli. Navíc mu líčil i dramatickou historku, kterak mu Julie Lánská do kávy podstrčila jed a pokusila se ho tak otrávit, ale sám Kobosil senior, otec obviněného, něco podobného popřel.

Je notoricky známou skutečností, že přiznání, spolupráce s vyšetřovatelem a účinná lítost mají příznivý vliv na rozhodování soudního senátu o výši trestu pro pachatele kriminálního skutku.

Major Vincent ovšem nemůže říci, že by právě tohle byl případ Reného Kobosila…

„Hodně při vyšetřování zamlžoval. Stavěl se do lepšího světla, než jaká byla realita, což nebylo problémem rozpoznat. Možná trochu svérázný přístup zavražděné Lánské k jeho osobě nazýval psychickým týráním, které prostě nemohl vydržet,” tvrdí major Vincent. „Velmi depresivně na něj prý působily potíže, které Lánská už svou samotnou existencí způsobovala jeho matce.

Jenže realita je podle důvěryhodných svědeckých výpovědí trochu jiná. Paní Kobosilovou, která s rodinou nežije a bydlí v garsonce na kraji města, stav věcí deptal pouze na počátku vztahu jejího muže s Lánskou. Posléze vzala na vědomí, že stav věcí byl takový, jaký byl, a dokonce navázala důvěrný vztah s jistým mužem, svým kolegou ze zaměstnání. Neměla a nemá důvod k rozvodu, situace jí fakticky vyhovovala, je časově i finančně nezávislá-jako choť pana Kobosila staršího měla zajištěné právo disponovat majetkem nabytým za dobu trvání manželství.

A pokud jde o tvrzení pana obžalovaného, že jeho oběť nutila otce Kobosila k rozvodu –

musím říci, že vyšetřování to neprokázalo. Ani paní Kobosilová, ani pan Kobosil nic takového nepotvrdili, i když on připouští, že na toto téma s Lánskou kdysi, ovšem prý nezávazně, mluvili. Ale docela určitě ho k ničemu nenutila -jak sám říká, ani by se nutit nedal,“ dodal policejní vyšetřovatel, když se dopodrobna seznámil s reálným stavem věcí.

Ani okolí přímo ve Smrčné nemělo tušení o tom, jaké myšlenky se rodí v hlavě Reného Kobosila, jak Julii Lánskou nenávidí a co zamýšlí provést.

„Oni, tedy Kobosilovi včetně paní Lánské, na nás na všechny ve vsi působili takovým docela sympatickým dojmem. Pohoda, všechno piánko, klídek. Kde by mě napadlo, co se tu stane,”

řekl majorovi Vincentovi jeden ze sousedů a nejlépe tak vystihl to, jak obec vnímala a hodnotila rodinu, v níž zcela nečekaně došlo k hrůzné tragédii. V téhle obci snad za celou dobu její existence nedošlo k násilné smrti. Policisté se tu objevili jen tehdy, když na konci Smrčné hořelo, a podruhé, když kdosi ukradl družstevní traktor. A teď tu měli vraždu…

Státní zástupce JUDr. Pavel Bušek tedy Reného Kobosila obžaloval ze spáchání trestného činu vraždy. Před soudním senátem ve své závěrečné řeči posléze navrhl, aby byl Kobosil potrestán udělením výjimečného trestu při dolní hranici sazby.

Trestní senát krajského soudu v čele s předsedou JUDr. Cyrilem Slámou obžalobu přijal, avšak přehodnotil závěry státního zástupce doktora Buška – podle soudců nešlo pouze o vraždu, za kterou zákon stanoví maximální délku odnětí svobody na patnáct let, nýbrž o vraždu spáchanou zvlášť surovým a zavrženíhodným způsobem! A za takový trestný čin již lze uložit trest výjimečný.

Trestní senát vyšel ze závěrů soudních znalců. A ti se shodli na tom, že René Kobosil sice Julii Lánskou usmrtil v afektu, ale uvědomoval si, čeho se dopouští, a přesto, řečeno soudní terminologií, „od svého jednání neupustil”.

Celých pět minut trvalo, než předseda senátu doktor Sláma v jednací síni podrobně a exaktně popsal zranění, jež Julie Lánská následkem Kobosilova útoku utrpěla a jimž na místě podlehla.

„Útok trval přinejmenším dvě minuty. Po celou tu dobu musela oběť prožívat těžkou trýzeň.

Bránila se, ale s největší pravděpodobností již předem věděla, že zbytečně,“ řekl předseda senátu.

Na adresu obžalovaného Kobosila se pak doktor Sláma vyjádřil mimo jiné i takto: „Vědomě se zbavil možnosti, že soud vezme v potaz polehčující okolnosti, a to tím, že událost záměrně zamlžoval a popisoval ji účelově tak, aby to, co se stalo, vyznělo v jeho prospěch. Pokud během soudního líčení projevil lítost, pak zjevně pouze nad svým vlastním osudem, nikoli nad lidským životem zmařeným nepochybně jeho vinou.“

Je pravda, že ve vazební věznici napsal René Kobosil dopis, jenž je součástí soudního spisu a v němž mimo jiné stojí: „Omlouvám se všem, kterým jsem ublížil, hlavně pak příbuzným paní Lánské. Lituji toho, co se stalo, a mrzí mě, že se to nedá vrátit zpět.“ Na tomtéž listu papíru však Kobosil Lánskou znovu obvinil z toho, že mu proměnila život v peklo. Dokonce napsal, že to byla ona, kdo jako první zvedl nůž. Pokusila se ho prý bodnout do srdce. Bránil se tedy válečkem na nudle a když Lánská nepřestávala ve svých zuřivých pokusech usmrtit ho, musel prý jí nůž silou vykroutit z ruky a aby si zachránil život, bodl on ji…

Ani vystupování Kobosilova obhájce Jindřicha Samka u soudu obžalovanému příliš nepomohlo, když pan advokát mimo jiné tvrdil: „Dotýkaly se ho provokace, jimž byl vystaven. Pan Kobosil měl pocit, že se proti němu paní Lánská spikla s ostatními členy rodiny.

Vraždu předem nechystal, k agresi, konkrétně k útoku na paní Lánskou se nechal vyprovokovat jejími urážkami na adresu matky pana Kobosila.”

Neznělo to věrohodně, z těch slov až příliš čišela účelovost a snaha vykreslit pachatele těžkého zločinu v lepším světle. Zvlášť když advokát Samek nakonec soudu navrhl, aby Reného Kobosila zprostil viny…

Za této situace nemohl René Kobosil počítat s nejmenším projevem shovívavosti. Soud mu nakonec uložil trest odnětí svobody v délce osmnácti let – tedy trest výjimečný!

„Teď lituju toho, že u nás neplatí trest smrti,” řekl po vynesení rozsudku jeden z nejbližších příbuzných Julie Lánské s nenávistným pohledem směrem k Renému Kobosilovi v okamžiku, kdy ho uniformovaná eskorta odváděla s pouty na rukou dlouhou soudní chodbou z jednací síně. „Páni poslanci, kteří ho kdysi zrušili, by měli prožít to, co prožíváme my. Pak by nejspíš hlasovali jinak,” dodal a zamířil k východu z budovy.

Podobný názor má stále zřejmě většina obyvatel naší země.

Jan Stach

Sázka na hloupost

Pravděpodobně neříkám nic nového, ale ať chcete nebo ne, po určitých letech byť sebelepšího a sebekorektnějšího manželství přichází do každého vztahu určitý stereotyp.

Tu a tam i zahřmí.

Každý se s tím vyrovnává jinak.

Velikou část dne trávíte u činností, které už děláte automaticky. Nepotřebujete u toho příliš přemýšlet, dělali jste je přece stokrát, tisíckrát, a stejně tak často je ještě dělat budete…

Manželé Matouškovi jsou spolu bezmála třicet let.

To je hodně!

Vychovali dceru Hanu, která nakonec udělala, jak se říká, poměrně velké terno. Provdala se do Švýcarska.

Měli radost, že o ni bude dobře postaráno, ale znamenalo to pro ně i velké oběti. Dceru uvidí dvakrát, maximálně třikrát do roka a ročního vnoučka Frederika znají spíše z fotografií a videokazet. Ten se v Čechách objevil zatím pouze jednou.

O to více zůstávali Matouškovi spolu.

Vezměme třeba takový obyčejný víkend…

V

sobotu vstával jako první pan Miroslav. Postavil vodu na čaj, ukrojil dva velké krajíce voňavého chleba a namazal je na půl prstu máslem. V létě ještě přidával jemně nakrájenou čerstvou pažitku.

Když zalil čaj vařící vodou, sedl si k oknu, kterým bylo vidět na dvorek i na silnici a v méně zřetelných siluetách i na nedaleké vlakové nádraží. Lidí nechodilo mnoho, ale on je pozoroval nejenom rád, ale i důsledně, Dokázal se ze srdce zasmát rozvázané tkaničce, sukni zvednuté rošťákem větrem, či ženám, které se i na ulici pohádaly prakticky o cokoliv…

Paní Dana vstávala obvykle asi o půl hodiny později. Přes noční košili si přehodila župan a z koupelny zamířila rovnou ke kuchyňskému stolu. Do jídla se vždycky pouštěla s velikou chutí.

což mělo za následek, že se brzy přidal i manžel: „Holka, tebe by měli posílat tam, kde někdo drží hladovku. A posadit tě proti němu. Máš takový apetit, že má člověk co dělat, aby si při jídle neukousl vlastní prsty!“

Vždycky se tomu zasmála, i když ten „kompliment” už slyšela určitě nejméně tisíckrát!

I další dění mělo svůj zaběhnutý scénář: „Půjdu se podívat do garáže,“ konstatoval Matoušek, což jeho paní také dávno věděla. Garáž si před lety postavili svépomocí asi dva kilometry daleko a pan Miroslav tam chodil spíše odpočívat.

Přesto mu i ona odpovídala stále stejně: „V půl dvanácté ať jsi doma. Nebudu oběd ohřívat!“

„Budu tady včas,“ slíbil, i když to občas nedodržel.

„A ne aby ses stavěl ve stánku na rohu na pivo!“

„Ani to nepoznáš,” tak trochu se chtěl manželce vysmívat.

Pobavilo ji to: „Vždycky to poznám!‘1

„Copak dneska vaříš, Dani?” změnil raději Matoušek téma.

Kroutila se a dělala, že se i durdí: „Proč se ptáš? Je přece sobota. Vepřo, knedlo, zelo.”

I

tentokrát musí pan Miroslav dohrát onen stále opakovaný dialog až do konce: „Panebože, to si zase dneska pochutnám!”

Měla radost, každá pochvala potěší.

A potom se na celé dopoledne vypařil…

Kdybych psal klasické detektivky, asi bych v téhle chvíli hovořil o okamžiku, od kterého se začaly dít neuvěřitelné věci…

Zpočátku tomu ale nic nenasvědčovalo.

Bylo úterý. Deset hodin večer. V televizi budou popáté promítat nějakou českou detektivku, a potom přijdou na řadu politické řeči o ničem.

Paní Dana dopila kávu a chystá se na kutě: „Půjdeš také spát?”

Manželovi se ale nechce: „Ještě chvíli posedím.”

Manželku to překvapilo: „Na co se chceš koukat? Peříčko přece dávají až v sobotu!”

Pan Miroslav se okamžitě brání. Vedou ho k tomu dlouholeté, mnohdy nepříjemné zkušenosti: „Už s tebou zase cloumá žárlivost? Copak se toho nedokážeš zbavit do smrti?”

Urazila se a odcházela.

Co se právě stalo, už dále rozpitvávat nechtěl, ale ještě jednu informaci své choti Matoušek říci musel: „Ráno vstávám až v sedm. Jdu k doktorovi.”

Usmířilo ji to: „Něco tě bolí?“

„Vždyť víš, že musím každé tři měsíce na povinnou kontrolu!”

Takové vysvětlení paní Daně definitivně stačilo: „Nařídím budíka.”

Miroslav tyhle povinné návštěvy příliš nemiloval, ale co naděláte? Zdraví máte jenom jedno…

V

čekárně bylo přeplněno. Skoro dvacet minut Matoušek stál, protože nebylo žádné místo ani k sezení. Teprve potom mohl nechat odpočinout unaveným dolním končetinám. Začal hledat po kapsách pouzdro s brýlemi, aby si přečetl noviny, které při odchodu z domova vyndal ze schránky. Tehdy na něho promluvila sousedka, kterou neznal: „Dneska je tady pěkný blázinec, viďte?”

Pootočil se, aby se podíval do tváře ještě pohledné, sympatické, asi padesátileté ženy: „Já sem zase tak často nechodím.” Ruka s pouzdrem mu ale ztuhla. Snad si to ani neuměl vysvětlit, ale v jeho nitru převládal pocit, že by se chtěl zalíbit. K tomu brýle nepotřebuje…

Stane se to!

Známá neznámá pokračovala v otázkách: „S čím marodíte?”

„Jsem v podstatě, vzhledem ke svému věku, docela zdravý!” chlubil se Matoušek.

„Tak na co tady čekáte?” nevěřila mu.

„Chodím na pravidelné kontroly. Jsem jeřábník a asi by nebylo dobré, kdybych něco pokazil proto, že mně selhal organismus.”

„Vy se nebojíte výšek?”

„Určitě ne. Ale to není zase tak velká přednost. Tohle prostě člověk v sobě buď má, nebo nemá. Myslím, že naučit se to nedá.“

Žena se najednou bouchla do čela: „Promiňte, ještě jsem se vám ani nepředstavila. Jmenuji se Štáblová, Františka Štáblová. Pracuji jako referentka na městském úřadě!“

„Já jsem nějakej Matoušek.”

„Jste ženatý?” tak trochu jej překvapila.

„Ano. Sotva bych si tak nějak narychlo vzpomněl, jak je to dlouho,” pokusil se tázaný o vtip.

„Nebudete mi říkat, jak jste nešťastný a že hledáte pochopení?” zaútočila bez varování.

V tomhle se však cítil pan Miroslav pevný v kramflecích: „Na to zapomeňte. Žijeme si s Danou poměrně spokojeně. Holka se nám provdala do Švýcar, žádné zásadní problémy nemáme.”

Nezlobila se: „To je dobře. O to jste mi sympatičtější.”

Matoušek se přesto cítil poněkud zaskočený: „Mohu se teď pro změnu na něco zeptat já vás?!”

Ani to jí nebylo proti mysli.

„Vy když takhle někde sedíte a úplnou náhodou potkáte cizího člověka, tak se ho hned, aby řeč nestála, ptáte, jestli je ženatý?”

„Je to pro vás důležité?” získávala čas.

Chlapík už byl pořádně rozparáděný: „Ani to vaše schvalování toho, co je pro mě dobře a co ne, se mi nelíbí!”

„Naštvala jsem vás?”

„Více než si myslíte!” nebral si Matoušek servítky.

„Už vás nebudu obtěžovat,” začala Štáblová rychle brzdit. Navazovala kontakty pouze tímto způsobem, a tak měla podobné situace pod kontrolou.

Pan Miroslav jí na to ani neodpověděl. Řada na něho přišla až ve čtvrt na jedenáct, půl hodiny po té vlezlé, otravné ženské.

Doktor Korouhev naštěstí konstatoval, že se nic nezměnilo, a tak odcházel pacient z ordinace spokojený.

Překvapení jej čekalo poté, kdy vyšel z budovy.

Na chodníku stála Štáblová s omluvou na rtech: „Nezlobte se na mě, ale já to dneska opravdu trochu přehnala.”

Chtěl to mít rychle za sebou: „Už jsem na to zapomněl.“

„Mohla bych to nějak napravit?” nedala se odradit.

„Jak to zase myslíte?” zpozorněl.

„Jestli jste zdravý, tak pojďte na kafíěko a na panáka becherovky!”

Matoušek byl stále hodně nerozhodný: „Proč byste měla něco takového dělat?” rozhazoval zbytečně rukama.

„Opravdu vám musím vysvětlovat úplně všechno?”

„Mám radost, že jsem v pořádku,” připustil muž. „Tohle člověk v mém věku vždycky ocení, proto s vámi půjdu. Místo kafe si dám pivo, s tím becherem souhlasím!”

Štáblová ještě pokračovala ve vysvětlování: „Pane, vy mi to možná nebudete věřit, ale já sama na sobě cítím, že se někdy chovám hloupě. Jenomže už žiju sama v malém bytě šest roků a dva měsíce, a někdy je to na mně znát!”

„Tak už to nechte být…”

„Dano, co budeš dělat dneska odpoledne?” chce se utvrdit v tom, co dávno ví, manžel.

„Zase jsi zapomněl, že máme se ženskými setkání v knihovně? Dneska je na programu Seifert,” chlubila se.

Miroslav se teatrálně praštil do čela: „Alespoň vidíš, co já jsem to za sklerotika. To já si zajdu na pivo.”

Nebyla nadšena: „Nemusíš hned, jak vytáhnu paty, utíkat do hospody.”

Matoušek to vzal za správný konec: „Myslel jsem, že je lépe, když ti to řeknu na rovinu!”

Na to se vymýšlí odpověď špatně…

Schůzku s paní Štáblovou měl domluvenou už několik dnů.

Sešli se v malé kavárničce ve staré části města. Přivítala ho překvapivě: „Myslela jsem, že nepřijdete!”

Dal jí co proto: „Vy byste mohla dělat profesionální plačku na pohřbech. Ke všemu a ke každému jste až neuvěřitelně skeptická.”

Zarazilo ji to: „Vy jste na mě pěkně nabroušený!”

„Co budeme pít?” nechal muž rozepři odplout.

Když si objednali a pití bylo posléze i na stole, začal být pro změnu zvědavý Miroslav: „Docela by mě zajímaly nějaké historky z vašeho života!”

„Opravdu chcete takové věci slyšet?!”

Neusnadnil jí to ani o píď: „Co je na tom divného, proč bych sem jinak dneska chodil?”

„Byla jsem vdaná celkem čtyřikrát!” vypadlo ze Štáblové.

„Panebože!” vyklouzlo naopak jemu.

Hned mu odpustila: „Můj prVní muž byl policajt. Nosil domů na tehdejší dobu slušnou výplatu, ale jinak byl pořád pryč. Byla jsem mladá a chtěla jsem to všechno překonat. Cizího chlapa jsem si poprvé pozvala domů teprve po čtyřech letech. A jako na potvoru se ten můj okolo půlnoci nečekaně vrátil. Bylo to dost nechutný. Nejdřív na toho mýho milence namířil pistoli, přiměl ho vysvléknout se úplně donaha, a pak ho vyhnal na ulici. Už nikdy potom jsem ho nepotkala, tak ani nevím, jak to s ním nakonec dopadlo!”

„Jak jste skončila vy?”

„Dostala jsem takovou nakládačku, že mě pak musel tejden zamykat v bytě a chodil sám nakupovat, aby ho nezavřeli pro ublížení na zdraví. Když jsem se dala zase do figury, tak se se mnou rozvedl.”

„S tím druhým to bylo lepší?”

„Částečně. Byl to vedoucí městské knihovny. Hodný, ale trochu nepraktický člověk! I jeho-jsem začala podvádět, i on na to po určitém čase přišel. Na rozdíl od mého prvního manžela se ale rozbrečel. Tentokrát jsem vyhnala já jeho!”

Matoušek chvíli polykal naprázdno, ale pak se zeptal: „Co bylo potom?”

„Vy myslíte Krištofa? Především kliďas se vším všudy! Taky chlap, který nikdy nic nekomplikuje. Tohle bylo takové volné manželství. Také trvalo nejdéle, skoro jedenáct roků.

Rozcházeli jsme se jako přátelé a jsme jimi dodnes!”

„Když jsme se poprvé viděli v té čekárně, říkala jste, že jste vdova. To byl nějaký váš fórek?”

Na malou chvíli posmutněla: „Bohužel ne. Ze všech mých manželů byl Tomáš nejméně čitelný. Asi to bylo právě to, co na mě platilo. Nevěděla jsem, na čem jsem, pořádně mě to dráždilo, ale netroufala jsem si. Asi věděl, proč to dělá. Ani ve snu mě nenapadlo, abych mu s někým zahnula. Také doma jsem měla pořádek a čekala až přijde, abych mu byla po ruce.“

„Co se stalo?“

„Zabil se v autě. Vždycky jsem byla potvora, ale když jsem konečně dostala rozum a začala sekat latinu, stalo se tohle! Dopravní nehoda, jakých jsou za rok stovky či tisíce… “

Matoušková se na tento dialog se svým manželem připravovala několik dnů. „Mirku, co se děje?“ začala u večeře. Byla čočka, tu neměl její muž rád.

„Proč jsi udělala čočku? To nevíš, že ji nesnáším?”

„Abys měl těžký úplně všechno a nelhal!” mlela si svou.

„Nestraší ti náhodou ve věži?“

„Ty máš nějakou ženskou!“ zaútočila paní Dana, aniž by se snažila odpovědět na jeho otázku.

„Holka, tohle jsme my dva spolu probírali za ta dlouhá léta mnohokrát,“ bránil se hned Matoušek, i když tentokrát úplně čisté svědomí neměl.

„Viděla jsem vás!“

„A co jsme, prosím tě, dělali?“

„Seděli jste v kavárně U Durasů a povídali si!“

Manžel to považoval za příležitost, jak vysvětlit to, na co neměl zatím odvahu: „Ty myslíš Františku?”

„Vy si tykáte, ty prasáku?!“ bouchla žárlivá ženská do stolu.

„Je to má kamarádka!”

„Raději mi to ani neříkej!” pokračovalo lamentování. „Čeho já jsem se to na konci života dočkala?”

Přišlo mu to legrační: „Ty umřeš hned dneska, nebo si to necháš na zítřejší dopoledne?”

„Jsi cynik! Nic víc!”

„Jestli chceš, pozvu ji k nám. Seznámíte se. Je to výborná ženská!”

Jenomže na Matouškovou šly mdloby: „Nic takovýho nechci ani slyšet! Mě ty tvoje erosenky nezajímají!”

„Vrať se na zem. Co je to za erosenku? Vždyť ta bába je stejně stará jako ty! Co bych s ní asi dělal?“

Zkraťme to – Matoušek nebyl ve formě a ať řekl cokoliv, vždycky to bylo špatně: „Zabiju vás oba!“ slibovala paní Dana těsně před tím, než práskla dveřmi a odešla z kuchyně, kde hádka probíhala…

Kapitán Doucha vzpomíná: „Měli jsme anonymní telefonát. Dotyčný mluvil přes kapesník a ještě do toho něco pípalo, ani jsme si nebyli jisti, zda je to muž nebo žena. Měli jsme jet do ulice Karla Čapka číslo jedenáct, do bytu číslo osm ve čtvrtém patře. Zajímavé bylo, že dveře byly otevřené. Mrtvola starší ženy ležela v obývacím pokoji.”

Doktor byl toho názoru, že žena zemřela poté, kdy upadla temenem hlavy na roh poměrně nízké skříně. Zda to byla náhoda, nebo úmysl, se zatím rozřešit nedalo.

Paní Štáblová, jak se mrtvá jmenovala, prý žila sama.

Ani zvědavé sousedky ji nedokázaly nějak zásadně pomluvit.

Klíč k objasnění toho, co se stalo, byl malý lístek, ležící vedle telefonu. Na něm bylo napsáno Mirek a číslo.

„Pane Matoušku, znáte Františku Stéblovou?”

„Jasně, je to má kamarádka,” nezastíral muž.

„Našli jsme ji mrtvou!”

Chlapík se z té zprávy vzpamatovával pomalu, navíc měl Doucha pocit, že by mu chtěl něco sdělit, ale nemá dost odvahy. Teprve později se vyslýchaný přemohl: „Já nevím, co se tam stalo, ale mám velmi žárlivou manželku. Ona se nedávno dozvěděla, že se s paní Štáblovou přátelíme, a nechtěla pochopit, že na tom nic špatného není!”

Doucha konstatuje: „Vypadalo to na jednoduchý případ, ale přišly komplikace. Paní Matoušková v době smrti paní Františky byla prokazatelně asi pětatřicet kilometrů daleko! V

bytě zavražděné jsme našli řadu otisků prstů a nakonec nás napadlo sehnat si kontrolní otisky nejen od manželů Matouškových, ale i od jejich dcery Hany, která shodou okolností pobývala v té době v Praze!“ „Paní Hano, vy jste v bytě paní Štáblové byla!“

„Máma si mně postěžovala, vím, že je žárlivá, tak za tou paní jsem zašla. Byla nepříjemná, snažila se mě bez vysvětlení vypoklonkovat z bytu. Strčila jsem do ní, zavrávorala a upadla hlavou na tu skříň…“

Otázka – proč jste nezavolala doktora a policii? – zůstala tehdy nezodpovězena.

Posuďte sami – pět let nepodmíněně pro švýcarskou občanku, je to hodně, nebo málo?

František Uher

Komplikace

Minulost je ostrov v rozbouřeném oceánu, na který se neradi vracíme. Někdy však jiné řešení nezbývá. Proto se Vojtěch Cympl objevil jednoho barevného říjnového dne v rodném městě.

Modrá obloha, jasné vychládající slunce, pestře vybarvené koruny stromů, stříbřitá stužka klikaté říčky. Prostě pohoda, pohodič-ka, krásný hled je na ten boží svět. Cympl ji plně nepociťoval. Pochopitelně se těšil ze svobody, ale nějak si s ní nevěděl rady. To se stává, když s člověkem delší čas manipulují jako s krabicí od banánů.

Kde není člověk vítán, nemůže čekat slavobránu. Leda bránu na klíč. Tak se také stalo.

Bývalá manželka ho nepustila ani za branku.

„Chci svoje věci,” naléhal kategoricky.

„Odvezl ti je strýc Petřek,“ odbyla ho, měla se k odchodu. „Nemůžu za to, že umřel.”

„V jeho baráku jsou cizí. Povídali, že všechno vyhodili.”

„Tvoje starost!” Udělala čelem vzad. Na schůdcích k verandě, kterou stavěl vlastníma rukama, hodila přes rameno: „Aby tě nenapadla nějaká pitomost! Jsem znovu vdaná. Za policistu!”

„Tvoje starost,” napodobil ji. Chlapi v hospodě mu tu novinu vyzvonili. Loudal se k náměstí.

Ve městě se narodil a vyrostl, také tam dvakrát málem umřel. Jednou pod koly náklaďáku, podruhé následkem průstřelu plic. To když ho naháněli. Potkával málo známých tváří.

Většinou se odvrátily. Za šest roků se tolik změnit nemohl!

Měl vztek. Strýc Petřek byl nejen jediný příbuzný, ale také rádce. Důvěrník, lišák všemi mastmi mazaný, dobrák od kosti -a záložna. Spolehlivější než všechny banky dohromady.

Pravda, nedával procenta, spíš naopak, s tím se počítalo. A umřel. Jednoho večera ulehl, zavřel oči a už je neotevřel.

Vojtěch Cympl se z party zlodějů aut vrátil jako první, osolili je důkladně! Rozhodl se, že zkusí štěstí u Barbory. Kdysi spolu… Tomšovi za zády… Tomš byl iniciátor, organizátor, spojka k překupníkům a majitelům menších autoservisů, kteří ochotně kupovali součástky z odcizených aut. Také měl konexe na některé prodejny, věděl předem, kdo chce co koupit, kde bydlí… Strýc Petřek před Tomšem varoval, nevěřil mu, protože se hnal za ziskem jako bezhlavý a málem přišel o hlavu, když začal smlouvat, to neměl dělat. Dostal nakládačku, ze které se snad ani neměl zmátořit, měl však tvrdý kořínek, pookřál. Do vězení ho ovšem vezli na invalidním vozíku. Když ho vyslýchali stran přepadení, které patřilo k mimořádně brutálním, věděli, odkud vane vítr. Ranaři se zdekovali, dali však policii echo, přišla vlastně k hotovému. Stačilo posbírat delikventy a zajistit důkazy. Následující měsíce se pro C ympla staly černou můrou. Z

nejlepších kamarádů se stali největší podrazníci, každý shazoval každého, hlavní slovo měl Tomš, chránil svou hroší kůži. Stejně mu to příliš nepomohlo. Pouze Barbora, vyklouznuvší s podmínkou, nikoho neshodila. Natož jeho. Měla důvod. Kdyby se o jejích záletech dověděl Tomš, šel by jí po krku i z invalidního vozíku v kriminálu. Navštívil dva známé. Kdysi přátele, parťáky, kámoše. Nepochodil. Jeden měl hašteřivou, nepřejícnou ženu, vymlouval se, že je doma páté kolo u vozu, druhý se vyslovil na rovinu. „Povídá se, že v té vaší aféře s auťáky zůstala temná místa. Někde je stále /.akopaný pes. Policajti nejsou blbci, aspoň ne všichni.

Takže promiň!“

„Zakopaný pes?“ vyzvídal. Nechápal, nerozuměl.

„Prachy. Moře prachů! Nejsem tak kách, abych mohl riskovat. Chápeš, brácho? Všechno zůstalo při starém, každý je v něčem namočený, jinak by šel po žebrotě. Dneska to prostě jinak nejde.”

„Chápu,” řekl Cympl dotčeně, nechápal. „Cau.”

Prostě, podaný suchý krajíc má větší cenu než okázale nabídnutá obložená mísa, ale nedočkal se. Proto zamířil k Barboře. Namazala mu krajíc máslem a nabídla pivo. Moc se nezměnila. Snad trochu přibrala, ale stáleji to slušelo, jen kolem chrpově modrých očí se zabydlely další jemné vrásky. A kolem úst, mohutně hulila.

„Stále děláš v přádelně?”

„Tu zavřeli hned po vás.“ Kratičce se zasmála. „Uklízím v kancelářské budově na Dlouhé, vedle Grandu.”

„Máš někoho?” zeptal se přímo, aby náhodou nenarazil do netušené zdi.

„Copak můžu? Tomš by mě zabil! Všechno ví. Při poslední návštěvě mi vyčetl, že jsem byla čtrnáct dnů u sestry na dovolené! Podle jeho představ mám sedět doma a čekat, až se vrátí.”

„Chceš mi namluvit, že žiješ šestý rok jako jeptiška?”

„Záleží na tom?”

„Nezáleží,” ustoupil. „Potřebuju u tebe pár dnů zůstat, než si něco najdu.”

„S tím nastane problém, o práci nezavadíš!”

„Zkusím to v servisu u Bláhy. Něco mi dluží.”

„Zkrachoval. Přišel i o barák. Odstěhoval se k tchánovi do Beskyd, tady už ho nikdo nevzal ani na mytí auťáků.” Upila přímo z lahve, sklenice sice vedla, ale nepoužívala. „Jsi při měně?”

„Zatím vystačím. Měl jsem železnou rezervu u strýce Petřeka, ale nad tou abych udělal křížek.”

„Podle závěti po něm dědila tvoje bejvalka. Petřek byl přece její strýc! Ona střelila barák!”

„To mi neřekla, potvora! Petřek jí všechno odkázal?”

„Notář nenašel jiné dědice. Než Petřek natáhl brka, byla s ním jedna ruka.”

„Měl bych jí navštívit a pozeptat se.”

„S tím bych nespěchala. Uklízečky neberou balík, ale hladem tě neumořím. Ustelu ti tady v kuchyni, pro sichr, kdyby někdo přišel. Neroztrubuj, kde ostáváš! Tomšovi by se to doneslo.”

Ještě poseděli, řeč však vázla, dobrou noc. Ulehl, hleděl do tmy, čekal, zda zavolá. Trvalo to, ale přišla sama, bosé nohy pleskaly o podlahu. Objal ji. Nahou, teplou, vláčnou, přítulnou.

Minul týden. Pro Cympla nikdo neměl práci, bydlení, dobrou větu, naději. Zbývalo mu posledních pár korun, a to ho Barbora živila! Stavil se na pivo v hospodě, kde se před lety scházeli. Změnila název, majitele i personál, nikoli vybavení. Netrvalo dlouho a přibelhal se číšník, který měl dávno odslouženo a udělal by lip, kdyby zůstal doma a koukal na trapasy jihoamerických televizí. „Pan Cympl? Jste to vy? Vzadu v chodbě máte telefon.”

Stále tam byl, přimontovaný na zdi, jako kdysi.

Uslyšel povědomý hlas. „Vítám tě doma, starouši.“

Zeptal se: „Kdo volá?“ Zbytečně, tušil to. Ranaři.

„Na to kašli, starouši. Hele, Tomš vás žulil. Jistě ti to už došlo. Nebo ti nějaká chytrá duše napověděla. Zašil balík, o kterém se u soudu nemluvilo. Ani při vyšetřování. Buď ho shrábli policajti a šábli se, nebo stále někde čeká na potřebné. Nemáš zájem?“ „Ani nedopatřením.”

Něco ho varovalo. Možná šlo o fintu kriminálky, aby ho nachytali na švestkách. Třeba jim také šlo o ty peníze. Ze by se chtěli dostat na tričko Barboře? Policajti nezapomínají. Nepromíjejí.

Kromě těch úplatných, ti si zase dovedou poradit jinak. Měl smůlu, nikdy na takového nenarazil.

„Proč mlčíš? Flákáš se po městě a na oko hledáš fušku,“ pokračoval povědomý hlas.

„Žádné na oko! Hledám práci. Vezmu všechno, co nesmrdí.“ „Kde ložíruješ?“

„Pod mostem.“

„Nekafrej!” Hlas dostal břit. „Jen ty nás dokážeš k těm děngám dovést! Když nebudeš spolupracovat, také skončíš na invalidním vozíku. Teď víš, kdo volá. Zpovídej Barboru, třeba má tušáka. Rozpal ji, opij, hlaď nebo zavři do mrazáku, ale vytluč z ní pravdu! Jestli ji zná!“

„Tomš jí nevěřil,” hledal výmluvu, Barboru by raději vynechal. O peníze stál, ne však za každou cenu. Ne za tu cenu, za Barbořino bezpečí.

„Tomš nevěřil nikomu, starouši! Ale mysli, vole! Vyleze z díry za další čtyři roky. Sotva mu umažou čárku, intrikuje i v base. Má maléry. Při současné míře inflace nebudou mít ty prachy cenu papíru. A kdyby náhodou zavedli eura… My můžeme s těmi penězi něco podniknout!

Něco dokázat!

„Nechci zpátky za mříže.“

„Můžou tě potkat horší věci,“ vyhrožoval povědomý hlas neomaleně, ledacos připojil, aby dokázal, že má přehled o každém jeho kroku. Naráz zavěsil, jako kdyby ho někdo vyrušil.

Měl dobrý pocit, že si nesedl na nastavenou větev, že dokázal dělat ramena. Byť jen symbolicky. Jednalo se o plané gesto, pokusil se naznačit, že není bábovka. Pleva. Stéblo ve větru se klátící. S takovými se nepočítá, takoví se využijí a odepíší. Nebo rovnou odstraní.

Zlikvidují. Vědí o něm hodně, skoro všechno, ale zatím se domnívají, že ho potřebují. Jediný z party je venku.

Po těch penězích půjde! Ale pro sebe. Případně i pro Barboru. Kdyby se dostal do balíku, pustila by Tomše k vodě, čtyři roky jsou čtyři roky, někam by se zašili…

Zkusil kontaktovat bývalou manželku, ale neuspěl. Telefon pokládala, po zahradě pobíhaly dvě uslintané dogy a autem přijížděl nakrátko ostříhaný mladý chlap s hlavou hranatou jako bedýnka.

Dopoledne obešel několik podniků, o nichž věděl, že nepřibírají nebo jsou rovnou před zavřením. Když se vrátil, zastihl u dveří doručovatelku. Mladou, při těle, s vlasy jako květy šafránu.

„Pan Cympl? Mám pro vás nějaké koruny. Ukažte mi občanku.”

Neprojevil překvapení, ale byl napnutý jako gumička. Josef Novák, Václavské náměstí 1, Praha 1, tak to stálo tiskacími písmeny v rubrice pro odesilatele.

Za pár minut zazvonil telefon. „Na provozní náklady, starouši! Večer Barboru někam vyveď. Roztočte to. Lij do ní kořalku. Přiměj ji k řeči! Jestli někdo něco ví, tak ona! Máš na to týden. Potom vás vezmeme do prádla. Oba!”

„Proč jste nevzali Barboru do prádla už dříve?”

„Protože.” A konec. Jasně, nepustili ji z dohledu. Kdyby měla k penězům přístup, neudržela by se a začal utrácet. Nebo ušili boudu a Barbora nic nevěděla. Snad předpokládali, že mu Tomš něco prozradil, aby Barbora nenuzovala. Proto se u ní usalašil…

Proto si ho hlídali. V jednom však byli mimo obraz, Tomš seděl jinde.

Večer vyvedl Barboru na tah. Prošli dva bary. Zádně extra vzrůšo. Až v Černé růži. Dámský i pánský striptýz… Narazili na Barbořiny známé, paninka vypadala na levnou rozhoďnožku, která se dostala pod čepec. Večer dostal spád. Hodně pití, řečí, veselí. Skončili u známých, celá parta, jak se náhodně poskládala. K Barbořinu bytu se loudali kalným ránem. Mlčky, znaveně, co noha nohu minula.

„Ty, Vojto,” ozvala se Barbora až doma, z koupelny, přes tekoucí vodu. „Ty prachy…”

„Někdo mi je poslal.”

„Máš mě za slepici?”

„Ukážu ti ústřižek poukázky.” Hrnul se k odpadkovému koši. Byl prázdný, Barbora ho navečer vynesla.

Vyšla z koupelny, nedbale zahalená v osušce. „Tomš?” Tázala se nevinně, ale účelově, možná cíleně a sotva z vlastní vůle, ani to setkání v Černé růži nemuselo být náhodné. Zatáhla ho tam, vůbec o tom pajzlu v zastrčené uličce nevěděl. A komu to před odchodem z domova telefonovala?

„Co to meleš?” otázal se hašteřivé, přemýšlel, kdo koho se pokouší doběhnout.

„Neprozradil ti Tomš, kam zašil prašule? Mám na ně nárok! Ne na všechny, to uznávám, ale…”

Proto se dočkal laskavého přijetí, přístřeší… „O žádných penězích mi neřekl. Nevzkázal. Sedí přece jinde! Ani jsem o žádných ulitých penězích nikdy neslyšel. Není to vysněná báchorka?”

Ušklíbla se. „Ke mně jsi zabloudil z ryzí náklonnosti?”

„Bylo to hezké… tehdy!”

„Jo,” hlesla. „A vzrušující. Šlo o hubu. Kdyby nás Tomš vyhmátl… Jenže to pominulo. Uteklo jako voda. Nebuď sentimentální a nelži mi.”

„Opravdu o žádném zašitém balíku nevím,” bránil se.

„Vzkázal, že víš!”

„Po kom?“

„Nestarej se! Tomš vždycky něco vykoumá. Na rozdíl od tebe!“

Nehádal se. Uvažoval. Barbora možná přeháněla, vymýšlela si, zkoušela ho. Ale co jestli…

Proč by to Tomš dělal? Najednou se mu rozsvítilo. Tajnou poštou se do krimu doneslo, že se nakvar-týroval k Barboře. Nějaká dobrá duše se postarala.

V dalších dnech byla jako nabroušená žiletka, protivná, hádavá, ironická, dotěrná a nepřístupná. Povědomý hlas naléhal telefonicky každý den, hrozivý a nelítostný.

„Zítra vypadneš,” pravila večer Barbora, vrátila se trochu pod párou, sotva stála na nohou, hrnula se rovnou do ložnice, přibouchla mu dveře před nosem. Když za pár minut opatrně nahlédl, spala napůl oblečená.

Ráno se pokusil zklidnit rozbouřenou hladinu. „Nedělej cirkus, Barboro!”

„Buď peníze, nebo zmiz!“ Radikálně, žádný kompromis. Stanula proti němu polonahá, rozespalá, rozkacená, bojovně rozkročená, tak asi vypadala Vlasta, ženoucí družky do lítého boje.

Vojtěcha Cympla poprvé napadlo, že i ona je možná ve dvojím ohni. Možná v trojím. Tomš se mohl dovědět, že to spolu táhli už v úrodnějších letech, za jeho zády, čekal s pomstou, až Vojtěch vyleze z díry. Tušil, že návrat na svobodu nebude jednoduchý, ale s tolika záludnostmi nepočítal.

„Co mlčíš, sakra?“ vykřikla Barbora, všechen půvab se vytratil, zbyla hamižná, chamtivá ženská.

A tehdy ho napadlo, zda není všechno jinak. Naruby. Zda prachy neulila Barbora, když Tomše zavřeli, a nesedí na nich jako kvočna na vejcích. Nebo žádné ulité koruny neexistovaly. I ten nápad měl něco do sebe.

„Barboro, Báro, Baruško,“ snažil se o smířlivý, dobrácký atak. „Vezmi rozum do hrsti!“ A položil jí ruku na rameno.

Odstrčila ho. Rázně, nasupeně, nenávistně. Rázovala do koupelny, potom ke sporáku, natočila vodu do konvice.

Pověděl jí o povědomém hlasu, který každodenně naléhá a vyhrožuje.

„Žvásty! Vymýšlíš si, abys vypadal zajímavě. Nebo potřebuješ pofoukat bolístku?” chrlila pichlavě, ze zásuvky vyndala chleba, ze zásuvky nůž.

„Mysli, holka,” zkusil to znovu, stále po dobrém. „Za vším může vězet Tomš. Žárlí. Pokouší se nás rozhádat, rozeštvat. Má vztek!”

„Nezapomínej, že je to stále můj chlap, i na vozíku tisíckrát lepší než ty!”

„V base ti je houbeles platný!”

Otočila se. „Ty prevíte, jak si dovoluješ…“ Vrhla se proti němu, v pozdvižené ruce nůž.

Sevřel jí zápěstí. Prokázala netušenou sílu. Vysmekla se, znovu zaútočila, sotva stačil uhnout.

Srazili se těly, padli na podlahu, nůž odletěl stranou. Oba se po něm sápali, Barbora byla hbitější… Zkroutil ji paži za záda, vykroutila se… nějak se stalo… Čepel nože zajela do Barbořiných zad. Tam, kde jsou ledviny, játra…

Zavolal záchranku. Lékař policii. Policie kriminálku.

Vojtěch Cympl vypověděl všechno podle pravdy, nic netajil. Ani o Barboře, jakou roli hrála v gangu zlodějů aut… Víc ublížit jí už nemohl. Zmínil se i o penězích, které měly kdesi ležet.

Suchopárný vyšetřovatel se poprvé pousmál. Lehkovážně, přezíravě, nevěřícně a zároveň vědoucně, takových skazek už slyšel… Bývaly to zakopané poklady, nyní ulité špinavé peníze.

Barbořin družstevní byt, který získala ještě za svobodna, zdědila sestra. Neboť s Tomšem žila, ale oddáni nebyli. Něco si sestra odnesla, likvidaci zbývajícího zařízení svěřila specializované firmě, která se podobnou činností zabývala. Prodejem zpeněžitelných předmětů hradila náklady spojené s vyklizením bytu, většinou si pomohla i k menšímu zisku. Stařičký gramofon skončil v prodejně starožitností. Po několika týdnech padl do oka poněkud výstředním novomanželům, kteří v něm spatřovali svérázný dekorativní předmět. Posléze kutil novomanžel nahlédl gramofonu do útrob, aby ho změnil ve funkční věc.

Neznámá ruka do nich pečlivě naskládala bankovky. Dvě stovky použitých tisícikorun a padesát pětitisícovek, které se dosud nedostaly do oběhu. Jako kdyby je někdo zcizil rovnou z tiskárny.

Noc plnou úvah završilo rozhodnutí neohlásit nález peněz. Příštího dne se novomanželé vydali na nákupy. Skončili na policii, když chtěli platit falešnými pětitisícovkami.

Mezi zloději již nepanuje žádná solidarita, jeden okrádá druhého, i Tomše zřejmě někdo šeredně napálil. Nebo zamýšlel doběhnout padělky někoho jiného? Tomšovi by to bylo podobné, neznal bratra.

Vojtěch Cympl se o obsahu stařičkého gramofonu nikdy nedověděl.

Josef Kratochvíl

Pomník

Listopad, pár dnů po svátku zemřelých, mě nezastihl v dobré kondici. Byl jsem nachlazen, z nosu mi teklo jako ze špatně utěsněného vodovodního kohoutku a počasí s realitou deště a studeného větru mi rozkládalo psychiku, což se projevovalo především v tom, že jsem neměl do ničeho chuť. Snad ještě tak zalehnout do postele, vypít horký čaj a pořádně si schrupnout.

Ani kolega Rubeš na tom nebyl lépe. Posmrkával, kašlal a podezíral každého, kdo se mihnul v jeho blízkosti, že to byl právě on, který nás takhle znemožnil.

Do půlnoci chyběla hodina, když se ozval telefon, aby nám připomněl, že jsme to dnes právě my dva, kteří drží na kriminálce službu.

„Jo, V zátiší šestnáct,” opakoval Rubeš do sluchátka.

„To nás tak moc potřebujou nebojsou líní a chtějí jenom „pilindrovat?“ zeptal jsem se.

„Prý nešťastná náhoda,” informoval mě. „Jsou tam z místního, ale nejspíše to chtějí od nás požehnat, protože se bojí sami přijmout závěr.”

„Jako vždycky,” povzdechl jsem si.

Za pět minut jsme odjížděli.

Blok šedivých činžáků, které v noci a v dešti vypadaly v odlesku slabého pouličního světla jako přechodné skrýše smečky upírů. Na ulici, kromě policejního auta, kterému líně blikal majáček, nebylo ani živáčka. V přízemí, hned vedle výtahu, ležel muž s vyvrácenou rukou a nohou, s podivně natočenou hlavou, v kaluži krve, která mu tekla z hlavy. Nepřirozená groteskní poloha, kterou živý nemůže napodobit, ani kdyby se zbláznil.

„Voráček,” představil se prošedivělý čtyřicátník v civilu. Jsem zástupcem šéfa místního oddělení. Inspektor Maleček je marod.”

To já také, pomyslel jsem si. „Byl tady lékař?“

„Ano. Vyplnil úmrtní list. Podle něj smrt nastala okamžitě pádem ze šestého patra.”

„Kde je?”

„Před chvílí odešel, prý tady už nemá co dělat.“

„Vy jste ho pustil a ani jste nepočkal až s ním promluvíme?” zavrčel naštvaně Rubeš.

„Já… nemyslel jsem, že…”

„Co se tady stalo?” přerušil jsem jeho koktání.

„Mrtvý se jmenuje Jiří Bára, čtyřicet let. Byl na návštěvě u Eliáškových, trochu přebrali a takhle to dopadlo. Vypadá to na nešťastnou náhodu.”

„Když nešťastná náhoda, tak proč nás sem voláte?” Byl jsem studený jako psí čumák a nějak jsem se nemohl dostat do formy.

Voráček mlčel, patrně hledal vysvětlení, což si mladý strážmistr v uniformě vysvětlil jako příležitost.

„Mysleli jsme si, kdyby náhodou to tak nebylo, že vy na to rychlejc přijdete.”

Byl mladý a upřímný. Je to přednost, ale Voráček si to určitě v tuto chvíli nemyslel.

„Podle mě to není úplně jasný,” vysoukal konečně ze sebe.

„Co konkrétně.”

„Přepadnout přes zábradlí, to není tak jednoduché, i když byl asi opilý.”

„Jak víte, že byl opilý?”

„Eliášek to říkal. Pili celý večer.”

„Ještě něco?”

Chvíli na mě koukal. „Vypadá to jako nešťastná náhoda, ale my nemáme takovou zkušenost… nerad bych se bodnul.”

Dveře nám přišla otevřít asi sedmnáctiletá dívenka v pyžamu, přes který měla natažený červenobílý župan. Tak vyparáděných a bohatě zařízených obývacích pokojů jsem moc neviděl. Kůže, nábytek za desítky tisíc, originály obrazů, míšeňský porcelán…

František Eliášek, čtyřicetiletý pán domu, manželka Helena, sedmnáctiletá dcera Brigita.

Vysoký štíhlý černovlasý chlap s modrýma očima a hranatou bradou s jednodenním neholeným strmiskem.

„Jiří, tedy Brada,” zamumlal rozpačitě, „ přišel na návštěvu. Domluvili jsme se v práci, chodí k nám léta. Povečeřeli jsme asi tak v sedm, něco jsme vypili…” Odmlčel se a čekal, jestli ho nepobídnu. Byl viditelně otřesen, bledý v obličeji, zmatený výraz tváře.

„Jiří má… měl mít příští týden narozeniny, chtěl jsem ho pohostit. Kolem půl jedenácté se zdvihl, že už půjde. Šel jsem ho vyprovodit, a když jsme sešli o patro níž, tak si vzpomněl, že tady nechal igelitovou tašku. Opřel jsem ho o zábradlí a vracel se, když jsem uslyšel pád.”

Měl v očích slzy. „Byl to můj nejlepší, vlastně jediný kamarád.”

„Vy jste seděla s nimi?” zeptal se Rubeš Heleny Eliáškové.

„Ne,” povzdechla, „asi o půl desáté jsem si šla lehnout.”

„Když jste odcházela, byl pan Bára hodně opilý?”

„Ani málo, ani hodně. Na něm se to moc nepoznalo.”

„A vy,” obrátil jsem se na Brigitu.

„Šla jsem do postele už v devět a hned jsem usnula. Vzbudil mě až táta, když volal pro záchranku a policii.”

„Pojďte nám ukázat kde Bára přepadl,” požádal jsem Eliáška.

„V šestém patře na odpočívadle,” odpověděl chvatně.

Požádal jsem technika, aby místo pořádně prohlédl. Eliáška jsme vzali na oddělení kvůli sepsání protokolu a kolegy z místního jsem požádal, aby v celém domě, u všech partajích zjistili, jestli někdo slyšel výkřik, hádku, prostě prověřili skutečné vztahy mezi Bárou a Eliáškem a jeho rodinou. Běžná praxe. Nemohl jsem opomenout, že nešťastná náhoda je jeden ze způsobů jak fingovat vraždu. V kriminalistické praxi nic nového pod sluncem.

Zkrátka náhoda, podle pana Moliéra, za nic neručí.

Seděl trpělivě na židli, mlčel a ani náznakem nedal najevo nervozitu nebo dokonce strach.

Jenom seděl, hlavu skloněnou a mlčel.

Teprve za hodinu a půl, když jsem měl výsledky ze šetření po partajích, jsme začali Františka Eliáška vyslýchat. Strohá kancelář místního oddělení vybavená obyčejným nejlacinějším ná-

bytkem, který rozhodně nebyl hejčkán velkou údržbou. Záclony žluté jako oči nemocného žloutenkou, byla tam zima a byly tři hodiny ráno.

„V kolik hodin přišel pan Bára, jaký druh alkoholu jste pili?“

– podávali jsme si ho jako pingpongový míček a celou výpověď jsme nahrávali na magnetofon.

„Pracoval jste s Jiřím Bárou u dopravního podniku – kamionová mezinárodní přeprava. Jak dlouho jste přátelé?”

„Víc jak dvanáct let, vlastně hned od té doby co jsme spolu začali jezdit.“

„Od kdy jste zval Báru do rodiny?”

„Hned nějak ze začátku. On se v té době rozvedl, byl sám, tak jsme mu chtěli pomoci.”

„My? Koho tím myslíte?”

„No přece ženu a mě.”

„Byli jste dobří přátelé?”

„Nejlepší, věřil jsem mu jako bratrovi, nikdy mě nezklamal.” „Nemohl třeba spáchat sebevraždu?” zeptal se Rubeš. „Třeba skočil sám.”

„Ne. To je vyloučeno. Proč by to dělal?”

„Má Bárta někoho?”

„Jenom starou matku, je na něj dost odkázaná.”

„Nebyly mezi vámi a Bárou nějaké rozepře, hádky, nedůvěra nebo…” „Vím co myslíte,” řekl pevným hlasem. „Nic takového. Jiří byl čestný a férový chlap, opravdový přítel na celý život.”

„Skutečná přátelství jsou věčná,” řekl jsem. „Jaký to byl člověk?”

„Už jsem řekl – čestnej, rovnej chlap.”

„Jak vycházel Bára s vaší dcerou a ženou,” položil další otázku Rubeš. „Vážily si ho. Patřil do rodiny.”

„Jak moc tam patřil?”

„Nerozumím.” „Nelíbila se mu třeba vaše dcera nebo žena?“

Unaveně se usmál. „Říkal jsem vám, že Jiří Bára byl čestnej a férovej chlap. Jsem ženatý osmnáct let a pořád je to láska.”

Skončili jsme v půl osmé ráno. Pršelo, foukal studený vítr a já nemyslel na nic jiného než se konečně dostat do postele.

V krvi mrtvého Báry bylo zjištěno 2,5 promile alkoholu. Slušná dávka, která nevylučovala možnost, že mohl skutečně přepadnout přes zábradlí. Příčina smrti zlomenina klenby lebeční, krvácení do mozku, zlomenina krčních obratlů a následné porušení míchy.

„Zranění odpovídají pádu ze šestého patra,” řekl mi pitvající lékař. „Stopy zápasu jsem na těle neshledal.”

Žádná partaj neřekla proti Eliáškovým ani slovo. Spořádaná rodina, slušní, pracovití lidi.

Žádné rozbroje nebo hádky.

Na pracovišti paní Eliáškové jsem slyšel rovněž jenom chválu. Spolehlivá, pracovitá, stará se o rodinu… Nějakého chlapa? Nikdy ani náznakem…

Přesto jsem se nespolehl jenom na protokol o výpovědi svědka, který zpracovali kolegové z místního a za paní Eliáškovou jsem zašel.

„Jirka Bára byl kamarád, vlastně patřil do rodiny, všichni jsme ho měli rádi. Můj osobní vztah k němu? Přátelský přece. Jaký jiný?” „Mám na mysli,” řekl jsem přímo, „a neurážejte se já se zeptat musím, jestli jste s Bárou nespala, jestli vám nato manžel nepřišel?”

„Jste trapný,” řekla znechuceně. „To si opravdu myslíte, že nemůže existovat čiré přátelství bez sexuálních vazeb?”

„Co si myslím já není vůbec podstatné, ale vy jste mi neodpověděla.” „Buďte jistý, že jsem s Jiřím nic neměla. Jste impertinentní.” „Stejná otázka, ale tentokrát se týká vaší dcerky.” Byl jsem neoblomný, ale nedalo se nic dělat. Pro vraždu musí být motiv a ten jsem stále neměl.

V očích ji zablýskalo. „Budu si na vás stěžovat.”

Mlčel jsem a koukal jí do očí. „Samozřejmě, že ne.”

„Ne. Věřil Bárovi i mně.“

„Jak se to teda dověděl?”

Pokrčila rameny. „Nevím, ale dozvědět se to musel, to je jediné čím se dá vysvětlit jeho chování.”

, Já jsem mu to řekla,” prohlásila najednou Brigita.

„Proboha, proč?” vyjevila se Eliášková.

„Protože jsi mě štvala, tak jsem mu to jednou v hádce řekla.” Eliášková se nenávistně dívala na svou dceru, neschopna pochopit motiv jejího činu. Pak se neovládla.

„Ty zatracenej spratku, jenom proto, že jsem ti něco zakázala, jsi zničila tátu, Jirku i mě?”

„Jak reagoval otec, když jsi mu řekla o Bárovi a mámě,” zeptal jsem se.

„Zbledl, zůstal stát jako solný sloup a pak mi řekl, že máma ví co dělá, že jsme pořád rodina, abych to tak nebrala, že se všechno časem dá do pořádku a požádal mě, abych o tom mámě nic neříkala. Choval se ke všem jako kdyby se nic nestalo, tak jak jsem mohla vědět, že to takhle dopadne?”

„To o mámě a Bárovi jsi mu řekla před jeho smrtí nebo až potom?”

„Asi jeden a půl měsíce před smrtí Jiřího Báry. Řekla jsem to ve vzteku, nenapadlo mě, že to takhle skončí, já…já…”

František Eliášek vybílil byt důkladně, ale to ještě nebylo všechno. Prodal auto a nádhernou chatu, včetně oblečení svých žen, spálil. To byl jen dohad, že to udělal on, ale skutečností je, že chata lehla až do základů popelem a jiný pachatel žhářství nebyl vypátrán. Pojistka byla Eliáškem ke konci minulého roku vypovězena.

Teprve nyní všechno dávalo smysl a s objevením motivu se smrt Jiřího Báry začala jevit jinak. Po Eliáškovi jsme začali pátrat.

„Vzal si dovolenou,” řekl nám dispečer a ochotně nám ukázal jeho skříňku. Byla prázdná.

„Pan Eliášek mi poslal sto tisíc,” řekla nám stará paní Bárová. „Napsal mi, že je dlužil Jiřímu…”

Po Františku Eliáškovi se slehla zem. Zmizel, nezanechal za sebou sebemenší stopu, nikdy se neobjevil žádný majetek z bytu.

Třeba věci zničil a spáchal sebevraždu někde na odlehlém místě, třeba se na něj někdy přijde.

Možná, že u nás nebo v zahraničí žije pod jiným jménem a na svou dceru, ženu a věrolomného přítele se snaží zapomenout. Jednou jsem slyšel, že je v Řecku v pravoslavném klášteře… kdo ví. Pořád se po něm pátrá, už sedmnáct let.

Filosof Seneca o přátelství napsal: „Po uzavření přátelství je třeba věřit, před uzavřením rozvažovat. Osobně si myslím, že Eliášek slepě věřil a když zjistil pravdu rozhodl se zradu potrestat. Myslím, že Báru zavraždil, matku s dcerou úmyslně připravil o veškerý majetek a někde žije s broukem v duši. I když případ byl uzavřen pro mě to je a asi už navždy zůstane POMNÍK.

Jiří Bílek

Záhada nočního odchodu

Netušila, co to do něho najednou vjelo. Bylo jim spolu přece tak hezky, a ted jako kdyby byla s úplně jiným člověkem. Pořád mlel to jedno jediné a ona se mu marně pokoušela vysvětlit, že to tak není. Že se mýlí, vždyť oni dva přece patří k sobě. Zdálo se, že ji neposlouchá, protože na její slova vůbec nereagoval, jen stále opakoval to samé. Jako kolovrátek, který se zasekl.

Byla z toho čím dál víc zoufalejší a ptala se sama sebe, jestli to vůbec má cenu. Eva měla pravdu. Ale pořád ještě ho měla ráda a neuměla si představit, že by ho už nikdy neměla obejmout a políbit. A tak mu to řekla…

Lýdia Krátká přišla na policii v Trnavě poslední červencový den roku 2002. Byla to středa a slunce ten den mimořádně pálilo. Pětačtyřicetiletá žena působila velmi nesmělým dojmem a kapitán Baštor, proti němuž nakonec usedla, se obával, aby každou chvíli neomdlela.

„Ztratila se mi dcera,“ řekla Krátká a podívala se na něj. „Jmenuje se Mária. Je jí devatenáct.”

„Jak se ztratila?”

„Nevrátila se domů. Všichni přijeli, jen ona ne. A nikdo z nich neví, co se s ní stalo.”

„Počkejte, paní, takhle ne,” řekl policista. „Musíte mi to povědět tak, abych věděl, co se vlastně stalo. Kde byla, kdo jsou ti všichni a tak dál.”

„Promiňte… Mária studuje vysokou školu a před dvěma týdny odjela s kamarády na Zemplínskou Šíravu. Včera se všichni vrátili kromě ní. Tvrdí, že poslední večer někam odešla a už se nevrátila. Hledali ji, ale marně. Něco se jí muselo stát,”

Zena se rozplakala a kapitán Baštor ji dlouho uklidňoval.

„Sepíšeme spolu hlášení,” řekl, když Lýdia Krátká vypila sklenici vody. „Znáte jména těch kamarádů? A máte nějakou fotografii své dcery z poslední doby?”

„Fotografii mám, Mária se před měsícem nechala vyfotografovat na nový pas. Ale s těmi kamarády to bude horší, já znám jen Evu. Ta mi taky přišla povědět, že se Mária ztratila. A přinesla její věci. Všechny.”

„To bude stačit,” řekl kapitán. „Neudělala už někdy něco podobného? Že třeba na pár dní zmizela? Děvčata v tomhle věku přece mívají různé srdeční problémy.”

„Kdepak!” Lýdia Krátká málem vyskočila ze židle. „Mária je slušné děvče! Měla před sebou studium, a to byl její hlavní cíl!”

„Jistě,” přitakal kapitán Baštor. „Tak se do toho spolu pustíme.”

„A najdete ji?”

„Věřím, že ano. Většinu pohřešovaných dřív nebo později najdeme.”

Byl to opravdu trochu podivný příběh, uvědomoval si stále víc kapitán. Čím více toho věděl, tím bylo všechno dokonce podivnější. Mária Krátká neměla jediný důvod, aby zmizela – a přesto se doslova propadla do země. Nechápal to nikdo z party sedmi mladých lidí, s nimiž strávila dva týdny koupáním a sluněním.

Jako první vyslechl kapitán Evu Machajovou, devatenáctiletou studentku, spolužačku a kamarádku zmizelé dívky.

„Všechno bylo úplně normální,” vypověděla příjemná brunetka. „Přes den jsme byli na pláži, večer se zašli někam pobavit. Mária byla jako vždycky veselá a říkala, že něco takového už moc potřebovala.”

„A co ten večer, kdy jste ji viděli naposledy?”

„Nejdřív jsme byli na diskotéce, potom jsme se vrátili a ještě chvíli seděli před chatkami a povídali si. Litovali jsme, že to už končí, ale většina z nás měla předem něco domluveného, takže prodloužit pobyt nešlo. Pak jsme šli spát. Spala se mnou. Kdy přesně odešla, to nevím, muselo být už kolem druhé v noci, protože jsme přišli někdy před půlnocí. Probudila mě a já se ptala, jestli jí není špatně. Řekla, že ne, že si jen musí něco důležitého zařídit. Pak už jsem ji neviděla.” „Netušíte, co si mohla jít zařídit tak pozdě?“ zeptal se kapitán.

„Ne. Ráno jsem zjistila, že se nevrátila. Napadlo mě, že třeba měla rande a zdržela se, jenže nepřišla ani do desáté, kdy jsme šli na autobus,” odpověděla Eva Machajová. „Hledali jsme ji, ale mamě.”

„Dívky si sdělují různá tajemství. Nemáte alespoň tušení, co se mohlo stát? Nesvěřila se vám s něčím?”

„Opravdu nevím. Než jsme šli spát, říkala, že už se docela těší domů na matku. Mária nemá otce, zemřel, když jí bylo pět, a od té doby žijí jen s matkou. Jsou na sebe hodně vázané.”

„Měla nějakého chlapce?”

Eva Machajová mírně znachověla ve tváři:

„Ano i ne. Chodila s Peterem, ale v poslední době to asi mezi nimi moc neklapalo.”

„Proč?”

„To nevím. Ale takové věci se přece stávají…”

Kapitán Baštor sám nevěděl proč, ale měl dojem, že Eva Machajová by mu mohla říct mnohem víc. Jeho pokusy o to, aby to udělala, však byly marné.

S tím, co vypověděla Eva Machajová, korespondovala i slova ostatních účastníků pobytu u Zemplínské Šíravy. Nikdo na Márii Krátké nepozoroval nic nezvyklého, nikomu se nesvěřila se žádnými problémy, její náhlé zmizení bylo pro všechny překvapením. Vyhlášené celostátní pátrání po ztracené studentce zůstávalo bezvýsledné. Přihlásilo se několik lidí, kteří ji viděli u Zemplínské Šíravy, ale to bylo několik dnů před tím, než uprostřed noci odešla z chatky.

Kapitán Baštor si nejvíc sliboval od rozhovoru s Peterem Veselým, který měl mít k Márii nejblíž, ale nedozvěděl se prakticky nic.

„Chodili jsme spolu necelý rok,” uvedl urostlý mladík s kudrnatými vlasy černými jako uhel.

„Jenže to byla taková divná láska. Nenaplněná, jestli mi rozumíte.”

Kapitán přikývl, aby se dvacetiletý mladý muž nedostal do rozpaků při vysvětlování své trefné metafory.

„Proto jsme i tam bydleli každý zvlášť. Ona s Evou, já se Štefanem. Oba jsme věděli, že to mezi námi končí…”

„Řekl jste jí to?“

„Ne. Nechtěl jsem kazit ty hezké dny. I kvůli ostatním.”

„Co jste dělal tu noc, kdy odešla?”

„Spal jsem. Přišli jsme z diskotéky dost unavení, něco jsme také vypili… Nevím, kam mohla jít, ale se mnou určitě nebyla.”

„Prý jste ji nejvíc hledal.”

„A divíte se tomu?”

Kapitán musel uznat, že divení by opravdu nebylo na místě. S tím se s mladíkem rozloučil.

Štefan Kaškaj potvrdil to, co říkal Peter Veselý: „Měli jsme toho oba dost. Já spal jako zabitý a Peter taky. Jindy se na chvíli sešli s Máriou u nás v chatce, já se šel projít, ale tu poslední noc spolu nebyli.”

„Tak vám děkuji,” řekl kapitán a pomyslel si, že vlastně není za co. Nedostal se ani o kousek dopředu. Mamě přemýšlel nad tím, jaký důvod mohl mít noční odchod ztracené dívky a všechno, co ho napadlo, hned zase odmítl, protože v tom nenašel žádnou logiku.

„Chcete mi ještě něco říct?” zeptal se, protože Štefan Kaškaj jako kdyby se svým odchodem otálel.

„Možná je to hloupost… Ale Mária se tam moc líbila jednomu klukovi,” řekl Kaškaj. „Vrhal na ni významné pohledy a asi dvakrát se s ní i bavil. A na té diskotéce s ní tancoval. A protože to mezi ní a Peterem neklapalo, napadlo mě, jestli…”

„Nešla za ním?” dopověděl kapitán.

„Ano. Proč by jinak odešla tak pozdě v noci?”

Bohužel Štefan Kaškaj ani ostatní o asi dvacetiletém blonďákovi nic konkrétního nevěděli.

Měl ještě s třemi kamarády postavené dva stany asi sto metrů od chatek. Že Márii nadbíhal, si všimli

i další z party, ale nepřikládali tomu větší význam.

„Mária je pěkná holka a klukům se líbí,” soudila Magda. „I na mne tam dělalo pár kluků oči, to je přece úplně normální.”

Kapitán si uvědomil, že najít mladého muže, který by mohl mít se zmizením Márie Krátké něco společného, nebude ani trochu snadné. Jedinou nadějí zůstávalo, že kemp na Zemplínské Šíravě vede evidenci hostů podle předpisů. I tak to ale bude mravenčí práce pro řadu lidí po celém Slovensku. A možná i v zahraničí.

Od zmizení Márie Krátké uplynul již skoro měsíc, prázdniny pomalu končily, Slovensko zasáhly silné deště a ničivé povodně a případ ztracené studentky se nepohnul z místa. Přes všechnu snahu se nepodařilo najít blonďáka, který měl Márii nadbíhat.

Kapitán Baštor už pracoval na dalších případech, ale záhada nočního odchodu, jak sám pro sebe případ pohřešované mladé ženy pojmenoval, mu nedopřávala klidu. S něčím podobným se ještě nesetkal, a to už vyšetřoval leccos. Připadalo mu, že Mária Krátká mohla z různých, ale zatím neznámých důvodů zmizet dobrovolně. Proč by si potom ale sebou nevzala vůbec nic? Všechny její věci včetně dokladů a peněz zůstaly v chatce. Vyloučit se však nedala ani možnost, že se stala obětí násilného trestného činu. 1 v tomto případě ale marně pátral po motivu a především mu chybělo to nejdůležitější – mrtvé tělo.

V pátek 6. září se Mária Krátká objevila, pokud vůbec můžeme použít tohoto spojení.

Krátce před setměním objevil rybář plující na loďce v hustém rákosí tělo ženy. V první chvíli netušil, co to je, protože dlouhý pobyt ve vodě změnil ještě nedávno krásnou dívku v přízrak, který by se hodil spíš do hororu.

V té chvíli se pátrání po nezvěstné změnilo ve vyšetřování trestného činu vraždy. Jak Mária zemřela, napověděla pitva – byla uškrcena. Čas smrti se už dal pouze odhadnout, ale datum, kdy zmizela, bylo podle patologů velmi pravděpodobné. Krylo se s dobou pobytu ve vodě.

„Pachatel mrtvé tělo zatížil, aby nevyplavalo na hladinu. Zátěž byla připevněna ke krku mrtvé provazem,” stálo v pitevním protokolu.

Potápěči našli na dně starou pneumatiku s kusem provazu, která byla pravděpodobně zavěšena na přistávacím můstku k tlumení nárazů lodí.

K otázce záhadného nočního odchodu přibyla další – kdo a proč se potřeboval Márie Krátké zbavit? Kapitán Baštor, který případ vyšetřoval spolu s kriminalisty z Michalovců, znovu pročetl všechny výslechové protokoly, ale nenašel v nich nic, co by mohlo být alespoň náznakem. Pobyt v kempu líčili všichni jako bezkonfliktní a nikdo nevěděl také o žádných jiných problémech ztracené dívky. S nikým se nedostala do sporu a pátrat v nějaké vzdálenější minulosti bylo vzhledem k jejímu věku zbytečné. Stala se snad náhodně nechtěným svědkem, kterého bylo třeba umlčet? I tato možnost byla ale velmi nepravděpodobná, v kempu ani jeho okolí se v rozhodné době nestalo nic nezvyklého, jak si kapitán ověřil v policejních svodkách.

Rozhodl se proto znovu promluvit s Evou Machajovou. Připadala mu nejpřístupnější a současně se nemohl zbavit dojmu, že mu leccos neřekla.

„Jistě už víte, že vaše kamarádka Mária Krátká byla zavražděna,” začal rozhovor, který nechtěl považovat za výslech. Proto se s Machajovou sešel v kavárně. „Pravděpodobně tu noc, kdy odešla.”

„Je to hrozné,” řekla tiše. „Už víte, kdo to udělal? A proč?”

„Nevím,” přiznal kapitán. „Proto si s vámi chci znovu promluvit. Neformálně, pokud to půjde. Budu k vám upřímný. Myslím si, že jste mi něco neřekla.”

Podíval se na brunetku pátravým pohledem a uviděl na její tváři ruměnec. Stejný, jako když spolu mluvili poprvé.

„Proč si to myslíte?” zeptala se.

„Šestý smysl. A zkušenost. Něco se tam stalo. A já bych rád věděl co.”

„Peter mi tam začal nadbíhat,” řekla tiše. „Ze prý už má Márie dost, že se s ní stejně chce už dávno rozejít. A že se mu už dlouho moc líbím. Říkala jsem mu, že to nemá cenu, že kamarádce kluky nepřebírám. Mezi námi opravdu nic nebylo, to bych Márii nikdy neudělala.”

„Řekla jste jí to?”

„Přímo ne, jen naznačila. Bylo mi strašně trapně. Já za to opravdu nemohla.”

„A co ona? Pochopila? Řekla vám něco?“

Eva Machajová chvíli mlčela, jako kdyby zvažovala svou odpověď.

„Prosím o pravdu,” řekl kapitán. „Jen tak jí můžete ještě alespoň trochu pomoci.”

„Zareagovala úplně jinak, než jsem čekala. Myslela jsem, že se rozbrečí, protože Petera opravdu milovala, ale zůstala tak divně chladná. A řekla něco, čemu jsem nerozuměla.

Slabinou lumpaje to, že je lump. Přesně tak to pověděla. Bylo to ten poslední večer.”

„Slabinou lumpaje to, že je lump,” opakoval kapitán. „On jí už dřív něco provedl? Nebo měl nějaký vroubek z dřívějška?”

„Nevím,” pokrčila rameny dívka. „Ale kvůli tomu, že se s někým chcete rozejít, se přece nezabíjí!”

„Nestalo se tam ještě něco?” zeptal se po chvíli oboustranného mlčení kapitán. „Zkuste si vzpomenout. Třeba vám to bude připadat bezvýznamné, ale…”

„Snad jen jedna věc,” řekla Eva Machajová a když kapitán Baštor vyslechl další slova, dosud jednotlivé články řetězu se mu spojily v jeden celek, který vytvořil uzavřený kruh.

„Povím vám, co se stalo vaší přítelkyni i proč,” začal kapitán výslech Petera Veselého. „Nebo mi to snad chcete říct sám?”

„Nemám co…“

„Chtěl jste se s Máriou Krátkou rozejít, protože se vám víc líbila Eva Machajová,” začal kapitán a upřeně se díval do mladíkovy tváře, aby mu neunikla jediná reakce. „Udělal jste však chybu. Ukradl jste peníze Magdě Andorové. Proč, na to se vás zeptám později. Mária na to nějakým způsobem přišla a když se od Evy Machajové dozvěděla, že ji kvůli ní chcete opustit, začala vás vydírat. Buď zůstanete s ní, nebo všechno poví ostatním. Jenže vy jste s ní už zůstat nechtěl. A taky jste nemohl dovolit, aby všem řekla, že zloděj jste vy. Bylo to tak?”

Peter Veselý sklopil hlavu a vypadalo to jako přikývnutí.

„Vylákal jste ji ven a potom…“

„Ne. Ona za mnou přišla sama,“ přerušil ho Peter Veselý. „Sedli jsme si na břehu. Chtěla vědět, jestli to, co se dozvěděla od Evy, je pravda. Snažil jsem sejí vysvětlit, že mezi námi to nikdy nebyla skutečná láska, ale ona mi pořád jen vyčítala. Úplně všechno. A pak řekla to o těch penězích. 2e to vykřičí, aby to všichni slyšeli a věděli, co jsem zač. Asi by to udělala, kdybych jí nepřikryl pusu rukou a nechytil ji za krk. Nemohl jsem ji pustit..

Mrtvou Máriu naložil do loďky, z mola sundal pneumatiku i s provazem, který omotal Márii kolem krku. Vesloval co nejdál od míst, kde se koupali lidé, až k hustému rákosí, kde tělo shodil do vody. Když se za mrtvou zavřela voda a zmizela i kola, který pád těla na hladině vyvolal, vrátil se zpátky. Nikdo ho neviděl a ráno mohl zoufale hledat svou milenku. Všichni s ním tolik cítili, zmizela přece ta, kterou tolik miloval.

Okresní soud v Michalovcích poslal-Petera Veselého na osm let do vězení. Odvolací soud mu z trestu rok ubral, protože našel polehčující okolnosti. Až se vrátí, bude stále ještě dost mladý na to, aby začal nový život.

Josef Kratochvíl

Vzpomínka na Haketa

Za deset minut tři se středoškolský profesor Josef Filián rozhodl, že si zajede zaplavat k jezeru na pískoviště. Už od rána ho bolela hlava a prožíval záchvaty úzkosti a strachu.

Otevřel garáž, nastartoval světlemodrého žigulíka a vyjel. Byl červenec, druhý týden prázdnin, sluníčko viselo na obloze, krásný letní den. Ve tři hodiny vyjel od jezera směrem k městu na motocyklu devatenáctiletý Ivan Holer. Na sedadle pro spolujezdce seděla jeho sedmnáctiletá přítelkyně Bety a nevěděla, že jí zbývá ještě deset minut života, stejně tak Ivan nevěděl, že za deset minut bude až do své smrti, upoután na invalidní vozík.

Tři kilometry od jezera, na dlouhém rovném úseku okresní silnice, profesor Filián ve velké rychlosti motocykl čelním nárazem srazil. Tady, v jedné vteřině, se naplnil osud tří lidí.

Profesora a jeho dvou žáků.

„Pane profesore, vždyť jste jel po levé straně vozovky a navíc velkou rychlostí. Motocykl jste srazil a trvalo vám téměř dvě stě metrů než jste zastavil. Vy jste snad musel za volantem usnout,” řekl klidným tónem Filiánovi nadporučík Bašta.

„Vy hňupe, mamlase, už ve škole vám to moc nešlo, já si vás pamatuji. Jel jsem po správné straně, někdo se mi tam připletl… já vám ukáži mě osočovat.” Profesor byl bílý v obličeji, skelné oči vytřeštěné a řval ze všech sil.

K Baštovi přistoupil lékař. Bílý plášť, kalhoty a ruce umazané od krve.

„Chlapce odvážíme, aleje to špatné, má zlomenou páteř. Dívka je mrtvá… exitus… nedalo se nic dělat.”

„Oni to zavinili,” vykřikl Filián, vrhl se na policistu a pokoušel se do něj kopat.

„Vy jste pil,” zvýšil hlas nadporučík. „Hned toho nechte nebo vám nasadím pouta. Dejte mu něco na uklidnění,” požádal lékaře. „Nedotýkejte se mě, nebo vás zabiju jako Haketa, mě už je to jedno.“ Museli se s ním prát, ale nakonec uklidňující injekci dostal. Seděl stranou, díval se někam na obzor a mlčel.

„Pane profesore, jak jste to myslel s tím Haketem,“ zeptal se Bašta. „To jste řekl jen tak, ne?“

„Ne,“ odpověděl tiše. „Já ho opravdu zabil a ted za to pykám.” „Haket byl člověk?”

ubezpečoval se policista.

„Nejen člověk, byl to můj přítel.”

Vinu za dopravní nehodu nesl jednoznačně profesor Filián. Alkohol v krvi neměl, a protože nedokázal vysvětlit, jak se věc stala, objevil se v protokole závěr, že patrně za volantem usnul.

Tvrzení pana profesora, že zabil Haketa putovalo formou hlášení na kriminálku, a tak jsem se k případu o několik dní později dostal já s Rubešem. Na hlášení byla ručně připsána poznámka –

„jedná se pravděpodobně o Jaroslava Hakena, který je pohřešován od…” Dvanáct let. Případ zarostlý travou a plevelem zapomnění.

Protože se chování profesora Filiána poněkud vymykalo běžnému normálu, bylo na základě rozhodnutí státního zástupce nařízeno zkoumání duševního stavu.

Docent Karas nás přijal v pracovně vybavené mahagonovým nábytkem, který ještě voněl novotou. Malý muž s velkou holou lebkou, brýlemi opatřenými ozdobným řetízkem a kravatou, která se k obleku nehodila.

„Profesor Filián se při dopravní nehodě uhodil do hlavy a bohužel jsme zjistili, že před dvěma roky měl vážný otřes mozku s dlouhou ztrátou vědomí. Zdá se, že úraz neskončil bez následků, a když jsou tady ještě arteriosklerotické změny…”

Pan docent se zahloubal do nepříliš silného spisu, který ležel před ním na desce pracovního stolu a zdálo se, že na nás jaksi pozapomněl.

„No a jak to je s ním nyní,” nevydržel dlouho mlčet Rubeš. „No…” protáhl lékař, „rozhodně se jeho stav stabilizoval.” „Takže je schopen vypovídat,” ubezpečoval se kolega.

„No je, proč by nebyl, ale někdy jeho slova nemusí být zcela v realitě logiky rozumu.“

„To kolikrát není ani u lidí, kteří žádný úraz nezažili a blábolí takové nesmysly, že by jejich řeč porazila i slona,“ nezdržel se Rubeš.

„To je asi pravda,” přitakal kysele doktor, „jenže to je něco jiného. Já vám to u pana profesora vysvětlím na jeho reakcích v prvním období jeho hospitalizace. Tak příkladně, udával správně své jméno, zaměstnání, věděl, že je profesorem latiny a dějepisu na klasickém gymnáziu, ale den narození udával špatně. Místo osmého, říkal patnáctého. Když jsem ho na tento fakt upozornil, tak řekl – to je jedno, já nejsem puntičkář. Udával, že je svobodný, když jsem mu připomněl, že má manželku, tak řekl – no tak jsem ženatý.”

„Třeba žertoval,” zkoušel jsem najít vysvětlení.

„Myslíte?” reagoval docent. „V psychiatrické léčebně? Mně se to jeví poněkud složitější.”

„Nezmínil se o nějakém Haketovi nebo Hakenovi? Bezprostředně po havárii vykřikoval, že ho zabil. Dá se takové prohlášení brát vážně?”

„Na to je složitá odpověď,” zavrtěl se v hlubokém křesle lékař.

V této chvíli mi připadal jako dvoudenní kuře, které nesměle vykukuje z hnízda. „Ano i ne,”

pokračoval. „Myslíte si, že lidé s duševní chorobou vždy jen lžou? To rozhodně ne. Někdy změnu duševního stavu laik pozná až ve chvíli, kdy se dotyčný prohlásí za Napoleona nebo si myslí, že je Spasitel, který přišel obrátit hříšníky na správnou víru.”

„Takže může být pravda, co říká,” ubezpečoval jsem se.

„Může, ale musím vás upozornit na nebezpečí halucinací, chorobných představ…deprese hraje rovněž svou roli, neurotické poruchy… musíte sami zvážit, jestli mluví pravdu a jeho řeč je řízena rozumem, nebo je jeho vědomí a myšlení zastřené. Nakonec bude nejlepší, když s ním promluvíte, pak teprve můžeme společně udělat předběžný závěr.”

Profesor Filián, i přes opotřebované ústavní oblečení, na mě udělal dobrý dojem. Štíhlý, přímé držení těla, krátké vlasy, hranatá brada. Sedli jsme si ke kulatému konferenčnímu stolku.

„My jsme z policie, pane profesore,” začal jsem. „Jsme tady kvůli té dopravní nehodě, na níž jste měl účast. Pamatujete si na to?” „Ne… moc ne. Něco málo mi utkvělo v paměti. Najednou se všude rozsvítilo a já ho najednou viděl před sebou…”

„Koho jste viděl, pane profesore?”

Zavrtěl záporně hlavou, díval se na desku stolku.

„Něco vám to připomnělo, něco jste si vybavil?”

„Viděl jsem smrt, která je předělem od jedné životní role k jiné a znova jsem si uvědomil, že když jsem ho viděl, že jsem ještě nenapravil a neodčinil svou vinu, jinak by se mi neukázal…”

„Koho jste viděl? Snad ne Hakena?” Ani se na nás nepodíval.

„Těla a tváře jsou unášena jako řeky. Všechno běží s časem, ale já se nebojím. Vrátím se znova a znova, dokud nebude všechno v pokoji a míru… a vůbec mě nemrzí smrt. Jaká je to statečnost, když tě vyhazují. Znetvořené tělo nehyzdí ducha, avšak krásný duch ozdobí tělo.”

„O kom to mluvíte, pane profesore.” Vzal jsem ho za ruku. Byla studená, několik drobných stařeckých skvrn.

„O Haketovi,” řekl tiše.

„Kdo to je,” zeptal jsem se.

„Byl to můj přítel.”

„Byl?”

„Je po smrti.”

„Nejmenoval se Haken. Jaroslav Haken?”

„Ne. Haket, ale toho vy nemůžete znát.”

Pak se o Haketovi už nezmínil a naše otázky k němu přecházel mlčením nebo mluvil o něčem jiném.

„Bylo vám to k něčemu?” zeptal se před naším odchodem docent. „Bylo a nebylo,” odpověděl Rubeš. „Potvrdil existenci Haketa, jeho smrt, jenže my nevíme kdo to byl, takže nám nezbývá než pátrat v minulosti.”

Šli jsme dlouhou ústavní chodbou, když najednou k nám přiskočil malý muž, spíše mužík. Tak stopadesát centimetrů s hlavou dohola ostřihanou. „Dejte si bacha, za rohem je Hitler.“

Zůstali jsme zaraženi stát.

„Víte kdo to byl? Vrah a vůdce loupežníků. Dejte mi cigaretu.“ Strčil jsem mu do ruky celou krabičku. Až k autu jsme s Rubešem nepromluvili. Úzkost nad lidskou bytostí zbavenou rozumu mi sevřela srdce.

Ředitelka gymnázia, dáma kolem padesáti, kyprého mánesov-ského typu, nás podezíravě vyslechla, pohledem káravým a zároveň útrpným ohodnotila naše kvality a pak nás zařadila do nějakého, patrně nepříliš hodnotného špricle společenského žebříčku.

„S profesorem Filiánem jsme vrstevníci, na zdejší gymnázium přišel, když já jsem už byla zástupkyní ředitele, že ano. Schopný člověk, má mimořádné pedagogické nadání, takt, navíc latina a dějepis, jeho aprobace, že, to byl zároveň jeho koníček, že ano. Mohu dát ty nejlepší reference…“ Mluvila bez přestání dobrých deset minut. Voda puštěná z kohoutku, tekla a pleskala a pleskala…

„Pan profesor měl prý před dvěma lety úraz…“

„Ano, byla to taková nešťastná náhoda. Při sportovních hrách se uhodil do hlavy, byl v bezvědomí, že…“

„Vy znáte, paní ředitelko, profesora Filiána léta. Nevšimla jste si v poslední době, zejména v době po úrazu, že se jeho chování změnilo?“

„A víte, že máte pravdu. Poslední dobou, tak čtyři měsíce, měl značně proměnlivé nálady.

Veselou až euforickou, pak byl najednou skleslý, skoro bych řekla zoufalý, najednou ho popadla zlost a nebylo to s ním k vydržení, že. Říkala jsem si, je přetažený, prázdniny všechno spraví, že ano, pedagog musí odpočívat, protože…“

„Nevšimla jste si něčeho zvláštního, nápadného, o čem třeba nechcete ani mluvit.44

Přejela mě rentgenovým pohledem. „Samozřejmě, že všimla, ale nechtěla jsem to inzerovat hned tak každému… promiňte, že.“

„Tak nám to pěkně povězte,“ požádal Rubeš, kterému dlouhé monology paní ředitelky brnkaly na nervy.

„Začal neobvykle mnoho jíst, v poledne si například dával dva obědy, že?“

„Ale to přece není všechno, že“ řekl jsem ovlivněn jejím projevem. „Začal pít,“ řekla dramaticky. „Našla jsem u něho láhev slivovice, bylo to cítit až do sklepa.”

„Nevzpomínáte si, neměl nějakého přítele nebo známého. Haket se jmenoval.”

„Nikdy o nikom takovém nemluvil,” řekla káravě. „To bych si pamatovala.”

„Třeba se jmenoval Haken nebo tak nějak,” snažil se Rubeš. „Ne,” zavrtěla hlavou, nic takového. Já bych si to pamatovala, o tom vás mohu ubezpečit.”

Karolíně Filiánové bylo nanejvýš čtyřicet. Plnoštíhlá, upravená, typ soběstačné a cílevědomé ženy.

„Pepa se najednou nějak povahově měnil. Přešla mu padesátka, snad měl pocit, že mu ujíždí vlak, jak se pánům v těchto létech stává, nebo byl v přechodu… Prostě měnil nálady, byl jako jarní počasí. Veselý, vtipný, zlostný, hádavý… Nějak přestával rozumět svým žákům…”

„Alkohol? Neřekla bych že pil více než dříve. To ne.”

„Haket?” Neslyšela jsem to jméno od něj nikdy ani nic podobného. Víte, Pepa měl moc těžký život. Já jsem vlastně jeho druhá žena, ta první byla alkoholička, upila se. Jeden syn se mu utopil, když mu bylo sedm let, druhého srazilo auto. Přesto se dokázal se životem prát, lidi ho měli rádi a jeho někdejší žáci mu píší dodnes.”

„To jméno si vymyslel,” řekl Rubeš, když jsme hodnotili situaci. „Praštil se do hlavy a něco se mu tam rozpojilo…”

„… nebo spojilo,” doplnil jsem ho.

„V celostátním pátrání žádný Haket není. Já ti říkám, že je to výmysl.”

„Ale prostudovat spis Jaroslava Hakena, který zmizel před dvanácti lety, to bychom měli. Co říkáš?”

„To teda ano, že,” odpověděl a začal se hloupě křenit.

Hakenovi bylo osmatřicet, když jednoho sobotního odpoledne odjel autem na houby do lesa a od té doby ho již nikdo neviděl.

Auto se našlo zaparkované a zamčené, ale po jeho majiteli ani stopa. Zažloutlé listy protokolu připomněly použití služebního psa, výslechy manželky, bratra a také profesora Filiána. S

Hakenem se znal z tenisu, několikrát si to spolu rozdali na kurtu. Dvanáctého července, když Haken zmizel, měl profesor Filián a jeho žena jednoznačné alibi. Byli na návštěvě u rodičů manželky. Za Hakenem se zavřela voda a my jsme stále nevěděli, jestli Filián myslel jeho nebo Haket byla jiná osoba, která skutečně existovala.

„Honíme se za přeludem,” řekl Rubeš. „Ještě jednou ho navštívíme v léčebně, a když to k ničemu nepovede, tak to zapíchnem. Souhlasíš?4*

Profesor Filián neměl ztuhlé rysy v obličeji jako při poslední rozmluvě, dokonce se mi zdálo, že se vnitřně usmívá, že je vyrovnaný, klidný.

„Víte, pane profesore, my stále musíme myslet na vašeho přítele Haketa. Povězte nám o něm něco.*4 „Viděl jsem ho. Jeho obraz přišel najednou… stáli jsme na poušti a měli jsme poslední zásobu vody. Pro dva to nestačilo, věděli jsme to oba. Haket mi podal svůj meč se slovy: myšlenky mé duše jsou hříšné, vezmi mou zbraň ať neudělám nic, čehož bych později litoval.

Vzal jsem jeho meč a když se obrátil zády, tak jsem ho jeho vlastní zbraní zabil. Haket, můj přítel, byl příliš blízko špatného člověka.**

„Kdy se to stalo, pane profesore.44

„V dobách slavného Gnaea Pompeia.44

„No dobře, ale kdy to bylo přesně,“ chtěl vědět Rubeš.

„V prvém století před naším letopočtem, přesně v roce 63 kdy byl dobyt Jeruzalém.**

Mlčel jsem, mlčel Rubeš. Bylo mi jasné, že měl pravdu, když tvrdil, že se honíme za přeludem.

„Dopustil jsem se největší podlosti a proto se vracím žít různé životy, abych svou vinu odčinil. Nikdy jsem to nevěděl, až když se mi ukázal Haket, tak jsem pochopil. Vím, že mi nevěříte, ale já se nestarám o mínění lidí, které je vždy pochybené a obojetné.

„Vy si myslíte, že jste žil několik životů?” zeptal se udiveně Rubeš. „Vím to. Na rozdíl od vás vím, že život je jen okamžik, že by člověk měl odhodit vše, co ho brzdí, co mu brání splnit poslání. Délku života nelze měřit časem, ale skutky.”

Oči mu plály vnitřním ohněm rozhořelého fanatismu.

„Starají se tady o vás dobře, pane profesore?”

Přikývl. „Jsem šťasten, mám klid.”

„I žena vás navštěvuje, viďte?”

Zavrtěl hlavou. „Já přece nikdy nebyl ženat.”

„Je to nemocný člověk,” řekl nám docent Karas. „Jedná se o duševní poruchu v přímé souvislosti s organickými změnami mozku. Pana profesora opustil rozum.”

„Vypráví velice přesvědčivě, má znalosti z dějin, mluví latinsky a řada jeho úvah se mi zdá být rozumná,” oponoval jsem lékaři.

„Jenže vzápětí vás svým výrokem prostým rozumu naprosto ohromí.” „To jako myslíte s tím Haketem, že žil v prvém století,” uvažoval Rubeš. Mně se to zdá na jednu stranu jako blbost, ale zase si říkám, třeba to tak i mohlo být, vždyť vlastně žádný člověk neví…”

„Pánové, pan profesor Filián netrpí jenom ztrátou paměti, ale je narušena jeho schopnost myšlení poznat příčiny a podstatu jevů, je narušeno to, co člověka dělá člověkem. Je zkrátka jinde, v jiném světě,” vysvětloval docent.

„Mně připadá, že zemřel, přestože žije,” řekl Rubeš.

„Ve vztahu k životu, jeho blízkým, práci, nadějím a touhám – snad máte pravdu, ale někteří jsou tady i šťastní,” řekl lékař. „Děláme všechno proto, abychom jim ulehčili jejich osud, když už jim nemůžeme vrátit zdraví. Snad by jeden každý z nás, a hlavně stát, by neměl na tyto lidi zapomínat. Jsou to ti ubozí z nejubožejších.”

Profesor Kilián pobyl v ústavu pět let, pak zemřel. Na pohřbu byla jeho žena, Rubeš a já a několik jeho bývalých žáků. Když spouštěli zřízenci rakev do země, řekl jsem si v duchu –

profesore, snad ti už Haket odpustil.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s